sem včera plakala. Dyž ona ně Karuša vyčítala, že cpu enom Zgarbom, že iném nikom nechcu byť vděčná.334) A tož což já jím móžu cpať? Sak mám těch pár rýnských. Nedy že těm cérkám kupím na šaly. Šak slaň' nemožú. Čiověk je toho citelný, dyž to vidí, že to nemá takého dostatku ve všeckem. A šak to dám ze svého. Tož hleď sa ty, dyž by ň;i brzo vlastníma penězy oddílali. Dokúď sem jím ešče dělala, bylo dobře, a včil, dyž už nemožu, je zle. Ale já vím, co je tom na příčině. Že sem jím nechtěla těch peněz pošěať. Pořád' na mně viseli. Já jím dám poslední grejcar a potem ostanu holá. Poščala sem jím třetího roku o Václave stovku stříbra a včil nemožu dostať ani úroků, ani peněz ně neoplácajú. Brali by, jak vůl na rohy. A tož hněď při dosť maíém to mám vyčtlé: Šak máte peněz dosť, šak to sebú nezeberete. Jářku, dybych byla jedřa pečenky, bylo by to dávno dolu vodu. Préj šak to cizím nedáte. Šak nevíjn, dybych jím dala všecko do posledního, tož ešče by na mně potom chtěli tú starú hlavu šedivú . . . Tož tak na světě ! hořekala si tetka, dotěžujaci sa na nevěstu.

Ocb, to je ně divné na tú Karušu, rozmýšlala Křúpalka. Tož co to také závidí, věřte, dyž Zgarba je bratranec a Zgarběna švagrová. Ale tak máte ten včiléjší svět: Pane Bože z nebe, hleďme každý sebe. Dokel jím dáváte, majú sa k vám pěkně a sú na vás jasným okem, brzo by jím paty rozprávjaly, a jak přestanete, tož sa cheú na vás voziť.335)

Ja, včiléj lidé nepřejú oka v hlavě, přisvíčál Křupala, dyž véjďaci do izby, vypočúl tetku. Jak vidí jeden u druhého něco, honem by mu to vydřel. Nájlepší promárniť všecko, taják ti Tajkrábjé, tož dajú lidé pokoj. Ale, jak vndíja, že nechodí otrhaný, tož všeci naslákajú330) na člověka.

Šak dyž sa stará! Hořélka, že snáď musí prodať chalupu, tedy aj vy ste byli vzácní.

No ! Tedy byli v potřebě. Potem jím poručila tetka Goláňova ty peníze, tož sú zas na koni. Šak sem si toťkaj celá noc zpomínala na mého na chudáka, Pámbu mu tam odpusť, ochkla tetka. Jářku, dokel je ten muž, dycky je dobře, až už ostane člověk sám, tož už je všecka bída na něm. Šak by ně tam byío lepší podlá něho, abych tu nikom neza-vazala.337) Já su už stará, vlasy šedivé, a dyž má člověk viděť takú nevšimačnosť... A co má člověk na světě za očkávání. T a m už má po všem.

Dávno-ji je to už od strýcovéj smrti? ptaía sa Křúpalkp, chtějaci tetku rozebrať.

Ja, už to bude o Svatém Duše osumnást. Prám tedová chlápál338) sněh z déščem — pamatuju jak dnes — co sem ho, chudáka, odpro-vodila. Já sem skoro ovdověla. Bylo ně šestapadesát, co sem ostala vdovu.

Cosi sa ně o tom ťakví339) s tým sněhem, zpoměla si Křúpalka. Dyž sme byli v kostele, bylo nám tam zima.