Nadchodila zima. Sněhové mračna sa zjavovaly na obloze a mjéniJy sa v dožvíjakých barvách, taják to poslední listí na stromě. Větr fujígál348) po hůrách. A nastaly zhora metelice a pod nohama marast. Přismekl sa agvent.

Nevěsta začínala opěšávať.349) Janek ju opakoval, aby sa moc ne-hrdíovala,350) aj stará ju sanovala. A tatik enom sa uchmulovál,351) piéj : S t a ř e n o, ty si tú Marušu včil jaksi předchodíš.

Dyž Maruša měla chlapca, tož to Křúpalka taťkovi oplatila. Začala inu také pravit': Staříku! Tanu, což takového.a52) Taják dyž sa nasadíja zemňáky: jak začnu lézť, tož okopávať, jakž ináč.

Dyž si na teho Ondráša a Juráša2) zpomenu, ani nevím, o čem bych vám napřeď povědáu. Tož začnu s Jaščérkúm. Jaščérka — zdá sa mi, že to něvítě všeci tudy — je studénka pod samým vrchem v horách nad Domaracem3), ale ni na Zašovské straně, na naší. Nad Jaščérkúm je takový rovný plac, větší ež4) velké humno5) v někeré stodole. Tam mívali zbojníci svoje koně, nájvěc, dyž od někúď přišli z uúpeňá.B) Ten rovný ptač to býu též vrch sklepu, co v něm měli nájvěčí pokuad. Tá studénka ťékua z teho skíepa.

Tož jak už sa byli věčím díuem všeci zbojníci pochytali a pověšali, utekli přeeaj někeří, co ich nedostali. Tak uťék též jeden do Sedmo-hracka, a jeden do Uher. O tem, co do tých Uher uťék, vám povím.

To býu snáď z ceué bandy ten nájvěčí a nájudaiňéjší chuap. Ondráš ho niéu nájrači ze všeckych. Ten tedy uťék do tých Uher a býu tam štyrycet rokůch. »Po štyryceti rokách mna tam už žáden nepozná,« myslóu si ten miuý zbojník a dáu sa na cestu na Moravu. Býu ze Zubřího.7) Šéu prosto do Zubřího, do té chaúpky, co v ní býu narozený. Přišéu tam večer a ptáu nocíeha. No ti, dyž tu viděli zarostuého velkého chuapa, báli sa ho nocovať, ale dyž velice prosíu, tož ho tam nechali. Po chvilce sa jích ptáu, esíi by mu neuvařili něco dobrého na večeru. Ale hospodyňa sa vymuúvaua, že němá nic doma. Chcéu maso, potem haušky8) s tvarohem, ale ti, že nic němajú. Huad ihéu velký, a tož ím