šaly pro šotka přinesl, len smutně se do nich odívaje, loučil se s přítomnými a odešel na vždy. Krávy ve chlévě bučením poslední pozdrav také mu na cestu posílaly.

Jednomu sedlákovi ve Vortové dařil se každý podnik, byť byl sebe odvážnější, tak že týž oplýval bohatstvím. Když jednou, veza těžký náklad, nemohl s večerem domů dojeti, jednoduše odpřáhl a nechal vůz v širém poli i s nákladem. Bylť přesvědčen, že se mu nic neztratí, hlídalť ho spolehlivý hlídač — šotek! V jeho statku dveří u světnic i chlévů ani nezavírali. Jednou, když seděl hospodář ten v hospodě, umluvilo se několik sousedů potají, že mu vypustí ze stáje dobytče. Však sotva že se za těmito dvéře zavřely, zvěděl již šťastný onen smrtelník o jejich zámyslu a spěchal kratší cestou k domovu, aby jim jich plán překazil a se jim vysmál.

Hospodář tento později se oženil, a tu mladá nevešla přišla jednoho dne z pole hladová, a snědla jídlo pro šotka připravené. Byloť ve stavení tom ode dávna zvykem, že nechávali jeden talíř pro šotka a pokrmu na něm nikdo se nedotknul. Toho vsak ona nejsouc vědoma, zle pykala! Šotek, jak vyšla ven, chytil ji u plotu a škrtil!

V Synčanech u Nevečeřalů měli také šotka. K obědu dávali mu 3 lžíce polévky a všeho pokrmu lichém. Jednou šotek pomáhal hospodáři svážeti hnůj na pole. Zatím hospodyně připravila oběd, a čeledín, který přišel z pole dříve domů hladov, snědl také připravené na stole 3 knedlíky pro šotka. Tento když seznal, co se mu stalo, dal se ze zlosti do křiku, a čeledín rychle se vzdálil ze světnice. Šotek však přece se pomstil. Odvezl totiž všechen hnůj z pole, kamž jej čeledín znovu musel odvážeti. Šotek tento byl i jinak velmi závistiv, zvláště těžce nesl, když zavítal cizí host do slavení. Tu prý uzavřel se vždy do komůrky a díval se z okénka. Tu se pod okénko nahrnuly děti a zlobily šotka tímto popěvkem : Šotek kouká z komůrky ; přišel k nám host, okousává kost.

Zasílám dvě »oasové« posměšné písně z naší vsi, které jsou, myslím, zajímavé. Podotýkám ku vysvětlení, že nyní jest zde velice rozšířeno hotovení vlasových sítek (toaletní potřeba pro dámy), jímž zabývají se hlavně dívky, říká se jim »necařky«. Na ty složili »hoši« posměšnou píseň, ale dívky jim oplatily stejnou mincí : složily zas píseň o koštišťářích a opálkářích, protože mužští hotoví v zimě košťata a opálky. Obě písně tedy prozrazují, čím se lid zde za zimní doby zabývá, a jsou zároveň ukázkou, jak divná »poesie« bují nyní mezi lidem.