chována býti, nýbrž stranou, na odlehlém místě. V městských právech Koldínových ustanoveno bylo v téže příčině ještě, aby těla sebevrahů skrze popravce na rozhraní vyvozována byla a tam spálena. Sebevrah býval v opovržení u svých spoluobčanů, a opovržení to častokráte přenášeno i na dítky, byl—li ženat.

V městě Blatné zastřelil se Václav Petrželka, kantor, varhaník a spolusoused blatenský, na zahrádce při svém domu řečeném Ťápalovském, a to časně z rána 2. ledna 1660 svou vlastní ručnicí, jsa při dobrém rozumu. Zoufalý skutek ten spůsobil v městě ovšem veliké pohnutí. Bylt Václav Petrželka muž zámožný a pořádný ; náležel mu ' dům šosovní v Blatné s polnostmi, kterýž koupil r. 1629 za 340 kop mís.

Z nařízení hraběte Františka z Rozdražova, pána na Blatné, pro-příklad jiným vepsán jest do pamětních knih spis, jejž po sobě Petrželka zanechal a prý vlastní rukou napsal. Jest to jeho poslední vůle, v níž také příčinu zoufalého skutku svého uvádí. Zvláštní tento kšaft tul» uvádíme doslovně: »Já Václav Petrželka, člověk ve velikém soužení a neštěstí na tomto světě postavený, maje na paměti Pána Boha svého a ona slova svatého Pavla propověděná: všeliké stvoření, což na svět se narodí, zase umříti musí, což já znamenaje nebezpečnost zrození mého, že jsem se k tomu narodil, abych zase umříti musel, ačkoliv mne Pán Bůh všemohoucí na tom světě živobytí mého prodloužiti jest ráčil, jsa živ na tomto světě 54 léta a pět neděl a moha ještě déleji živ býti, než skrze falešné a lsti plné lidi života svého ukracuji, nebo jsa kolikráte-před vrchností mou milou pomluven a osočen i přede všemi lidmi v ošklivost tajemně a oukladně přivozen, ač jsem vždycky po ty všechny časy tu nikam z gruntu vrchnosti mé milostivé neodcházel, přec nej-posléze v tak velikou lehkost přiveden jsem byl, že bych měl se zlou pověstí a cti nemající poslovou právní skutek ohavný provozovati, čemuž já všemu odporuji a také křivé a nepravé svědky k soudu Božímu poháním, že jsem jak živ takového skutku (následující věty podány jsou jen úryvkovitě, bezpochyby pro velikou žalost nebyly ani dokončeny) . . . slova svá na papíru napsaná slzami svými skropené dotvrzuji, že jsem to ... nebo oči Páně na všecky lidi zlé činící patrné jsou, nebo sám ráčil říci, skryje-li hříšník nepravost svou v temném místě, před lidmi jsou oči mé při tom, nebo patřím na všechen okršlek světa až do propasti pekelné. Nemoha velikou lítostí a žalostí srdce svého toho nesli, tuto smrt jsem sobě zvolil a tak s tím světem se žehnám. Tobě Stvořiteli můj a Vykupiteli duši svou v ruce Tvé poroučím, přijmiž ji k sobě, když se v hořkosti s tělem děliti bude ! Smiluj se nade mnou, Kriste, Vykupiteli můj, jako jsi se smilovati ráčil nad lotrem kajícím a jemu bránu království nebeského otevříti ráčil. Smiluj se nade mnou, Kriste, Vykupiteli můj, vzhlédniž na mne okem svého velikého milosrdenství, jakož jsi vzhlédl na Marii Majdalénu v domě farizea a hříchy jsi jí odpustil. Odpust mi, Kriste, odpust mi, Vykupiteli můj, mé všecky nepravosti, které jsem se proti tvé svaté milosti prohřešil. Tobě svou duši hříšnou odevzdávám a buď milostiv mně hříšnému v mou nejposlednější hodinku.