Zkazky o hasfrmanovi čili vodníkovi.*)

V krajinách, kde jest málo rybníků, potoků, řek, zkrátka vody, málo kde slyšeti jest vyprávěti o vodnících. Za to jest toho dosti lano, kde je dosti vod. Jsou to pověry ; ale přihlížíme-li ke vzniku jejich, vytryskly tyto výstražné pověsti většinou z lásky mateřské. Mluv si, jak chceš, malému dítku, aby nechodilo ke studánce, rybníku, tůni, potoku, řece ; chvíli tě poslechne a potom — již zapomnělo na tvá slova a již si rádo hraje a se šplíchá ve vodě, kde potom tak často zničen bývá život dětský. Jinak za to působí na malé dílko i dospělejší, zvláště hochy, řekneš-li mu : »Jen tam choď k té vodě. Jak on tě tam hastrnoan utopíT jako utopil N. N.« nebo řekneš-li: »Toho a toho byl by vodník také utopil; solva že se mu vyškubl,« nebo: »sotva že mu ulekl.« To jinak působí než sebe lépe míněná slova matčina. Tak se dalo i nám. Opakujeme : většinu pověstí o hastrmanech vybájily nám matky, aby chránily své miláčky před utopením, aby se tito vyhýbaly vodě a tak života v nebezpečí utonulí nevydávaly.

Fr. Bartoš praví ve stati »Pověry pedagogické a jinak praktické«**) toto : »Odůvodňování příkazů nebo zákazů příčinami a účely vyššími, proto že jsou příčiny a účely tyto samy o sobě liehy a nepravdivý, můžeme v nejširším slova smyslu pokládati za pověry; ale jsou to zajisté pověry nevinné a užitečné, a můžeme je pro účel jejich nazvati pedagogickými. A takových působivých pověr domácí naše pedagogika užívá hojně. Na vnímavou mysl a čilou obraznost dítěte takové příčiny vybájené působí mnohem mocněji než sebe jasnější a určitější důvody rozumové.« K takovýmto pověrám pedagogickým a jinak praktickým možno právem počítati velmi mnohé zkazky o vodníkovi či, jak na jihu českém se říká, o hastrmanovi.

Zmínili jsme se, že .většinu těchto zkazek vybájily nám matky, ale mnohé z nich vznikly též ze strachu a bázně, když bázlivec šel kolem vody za šera nebo v noci. Tu ovšem viděl víc než viděti mohl! Kromě těchto dvou pramenů jmenujeme ještě třetí: Jsou to — prášilové. Nejprve trochu nejistě vypravují »svou« příhodu, ale čím později a později, tím jistěji a jistěji až tomu sami uvěří a jsou o tom přesvědčeni. Sami si to tak namluví, že by se to jinému ani z polovice nezdařilo.

Podáváme tuto několik zkazek o vodníkovi jako pokračování posa-vadních sbírek v G. Lidu. Pokusili jsme se tyto zkazky poněkud roztříditi, ale doznati jest nám, že to není naprosto možné, aby jen a jen pod týž druh patřila jedna zkazka. Mnohá patří pod více druhů, ale, aby se látka roztřídila, jest uvedena pouze pod jedním, což snadno čtenář vystihne, aby si ji opakoval i při jiném druhu.