její varianty, je zjev pravidelného zmizení slunce s obloh\ nebeské na delší dobu zimní a opětného jeho návratu po zimě na oblohu nebeskou v krajích při severním kruhu polárním a spolu s tím i všecky ostatní zjevy přírodní, připravující a provázející hlavní ten zjev zmizení a opětného návratu, mlhy podzimní, mračna oblohu zatemňující, mrazy, tuhá zima, stuhlost a neživost v celé přírodě, sníh, led se svou lesklou krásou a zářivým třpylem, mlhy jarní, zvláštní útvary jarních bílých oblaků na obloze, návrat života ve přírodu znenáhlým postupem, čistá, jasná obloha nebeská a vítězné na ní slunce v celé své kráse.

Prvotní tento mythus, obsahující allegorické poetické vylíčení řečeného zjevu přírodního a jeho průvodců a následků, jest výtvorem a duševním majetkem lidu usazeného v kraji při kruhu polárním a jistou měrou kulturně vyspělého. Z prvotního toho arktického mythu solárního ročního vznikla a původ svůj vzala všecka obsahem příbuzná lidová podání pohádková severní Asie, severní a centrální Evropy a také indická a egyptská, která nejsou než jeho obměnami.

Rozdíly a různosti v podrobnostech, vyskytující se v podáních obdobných u národů jiných, různých a na různých místech a při tom patrná příbuznost těch různých podání obsahem, vysvětluje se tím, že prvotní arktický mythus o ročním oběhu slunce doznal změny, když nastalo hnutí lidstva severního na jih a celý názor životní, vnější formy života samého a celý poklad vzdělání duševního získaný na severu se změnily vlivem nových podmínek životních, plynoucích z jiného rázu přírody a jejího zjevu, jiného ponebí v poloze jižnější. Čím dále na jih, tím více z ročního solárního mythu arktického stává se solární mythus denní. Děj prvotního solárního mythu arktického se ztenčil v děj solárního mythu denního. Allegorický význam dějů vypravovaných v osmi našich pohádkách a jim příbuzných dá se úhrnem i v podrobnostech dobře vystopovati a v jednotlivých dějích v pohádkách vypravovaných můžeme dobře poznati jednotlivé doby i hlavního zjevu přírodního zmizení slunce a síly životní na dobu zimy a jejich návratu zjara i průvodní a následní zjevy zjevu hlavního. Jest i možno přesně určitě časovně dobu nastoupení těchto zjevů a jich trvání a vyměřiti ji i číselně. Autor tudíž také ustanovuje počátek, trvání a konec jednotlivých dějů vypravovaných dle dní, týdnů a měsíců a uvádí též děje ty ve spojitost se znameními zvířetníku. Souvislost dějů a osob jednajících v pohádkách s tímto určením času a postavením slunce ve znameních zvířetníků vychází na jevo z obsahu pohádek samých. Doba, po kterou trvá děj v pohádkách vypravovaný, jest doba tří zimních měsíců, prosince, ledna, února s průpravou tří dní posledních listopadu a přídavkem prvních tří dní března.

Pohádky vypravují allegorický úkazy přírodní z konce listopadu celých měsíců prosince, ledna, února a počátku března; některé jako Tři zlaté vlasy Děda Vševěda mají předehru. Část knihy čtvrté obsahuje při-rovnávací úvahu o prvotních mythech laponských a slovanských. Po několika úvodních slovech o arktickém původu přeložených osmi původních slovanských pohádek lidových autor soudí, že z toho nutně vyplývati