volání : »Váp-no, váp-no, váp- !< Poslední slabika uvázla již v hrdle. Zpěv jeho, jakési to houkání, střídá se dvěma tóny malévt^rcie jako zpěv zezulöin. Která hospodyně nevzpomněla, že v málo dnech i>ude zde pouť, posvícení nebo jiné svátky, v á p e n í k svým vyvoláváním jí to připomenul. Ten to věděl dojista. A hle, již zastavil povoz a ženské se sbíhají s opálkami a různým nádobím, aby koupili čtvrtci nebo půl, >aby to u nich přece vypadalo jako o svátcích !«

Jindy zase jede trakařník s pytlem tovaru svého dědinou a jako »pro svou legraci« zpívá chvilkami, až se to na druhý konec vsi rozléhá:

Také teď vyjde některá hospodyně,- ač řidčeji než pro vápno, a smlouvá se s jáhlařem, jako ondyno s vápeníkem, jenž mívá na voze i kamení, kteréž »též musil zaplatiti«.

Hospodář opět jest pečliv, aby nepropásl kolomazníka.*) Do většího hospodářství přijíždí kolomazník ob čas na jisto, ví již, kdy asi jim dojde kolomaz. Bez ptaní bére již větší konývku a hospodář jen připomene, aby ji dobře vyškrabal, až vylije obsah do jeho kolomaznice. Mátě každé »řemeslo« své uskoky a chytrosti, to hospodář ví. Staroch kolomazník skuhrá, že musí pantáta krejcárek přidati, že je teď o louč nouze. Skončiv trh, odjíždí dále a spouští pro*všeobecnost své obvyklé hlášení:

Děti vybíhají před stavení a některý nezveda povystrčiv ze vrat hlavu, opakuje po starci: »Kolomaz!« Avšak staroch je tomu zvyklý, nic ho to nepohoršuje a jede svou cestou dále a zastaví jen, uvidí-li někoho přes cestu k sobě přicházeti.

Vysokým hlasem zpívávají moravští »semínkáři«. Jdou obyčejně dva, tři pospolu, v bílých, malovaným suknem ozdobených a vyšívaných pláštích s širáky na hlavách. Na zádech nesou uzle (pytle), od jejichž úvazku jdou popruhy (provazy) k rohům. Ucha takto svázaná navlékají na ramena. Uzle jejich podobají se uzlům německých turistův, jejichž pytle jsou zrovna tak uspořádány. Vešedše do vesnice nebo městečka v českém kraji, hlásí táhle :