Zpěv jejich nese se tesklivě vzduchem, zanechávaje jakýsi neznámý bol v posluchači. Muži kráčejí také vážně, jako by byli hlasatelé napravení lidstva. Nevím, kolik prodají, nikdo jich nevolá. Mají snad svá určitá místa, kupce, kořalkáře, lékárny, kde se zboží svého zbudou.

Neméně zpěvné byly v té době moravské prodavačky. Nosily do měst lesní ovoce, jež velmi lahodným hlasem nabízely :

Jejich závěrečná dominanta zněla zvučně domem i ulicí, a švarné prodavačky obdržely brzy počinek.

Křepelkou zpívala soudruhyně jejich mlékařka, volajíc čiperně a úsečně:

Zkracovala, jak patrno, dělajíc z kopte pouhé kóp. Věděla proč, vždyť zpívala po křepelince. S tímto zpěvným ohlašováním těžko by bylo soutěžilo vyvolávání pražských podomních obchodníků na př. monotónní vetešníkovo : »Handrle vů?« nebo z chorobných prsou vycházející: »Hadry, starý sklo, kosti !« Dokonce nezamlouval se hlas pražského pískaře. jedno-zvučné nebo obyčejným tónem mluvním pronášené »Písek !« Novou dobu charakterisuje pak nynější: »Uhlí!« chraptivým, nelahodným hlasem pronášené.

Zvláštní zjev tehdejší doby byl papírník a inkoustař. Byli to lidé obyčejně poněkud intelligentní, městští. Věděli vždy něco nového, co dělá ta »konstituce«, co Košut a p. Papír byl, rozumí se, ruční; obchodník měl ho 3—4 druhy. Když svůj těžký uzel postavil na stůl, tu jsme my děti zvědavě jej obstoupily a dívaly se, jak uzel rozvazuje a pevné domácí plátno rozvinuje, pod nímž objevila se vrstva různých »knih«. Kupovalo se po knihách i po arších. Aby ukojil zvědavost dětskou a trochu se i pochlubil, rozevřel papírník též zvláštní balík, kde měl zvláště jemný papír. Oči jsme na něm mohly nechati ! Pohovořil a zase odešel. Časem dostavil se »Jiříček« s inkoustem. Byl to muž letný, obyčejně Jiříčkem ho nazývali. V pytli na zádech nesl obrovskou láhev z kameniny, odkroutil zátku »na šroub« upravenou a pak tázal se: »Kolik, půl — celý?« Totiž žejdlík. Naměřil a nálevkou, kterou s sebou nosil, vlil do nastavené lahvice. Naříká val, jak ho záda bolí.

Ani papírník, ani inkoustař své zboží neohlašovali; chodili prostě po staveních.

Jako teď ocet, tak vozívalo se před lety víno. Můj otec byl v učení na Mělníce u strýce, jenž měl velikou vinici a vůbec vinný obchod. Vůz