naplnil se sudy, a otec s čeledínem rozváželi víno po Cechách. Zastavovali u far, zámků, kupců a vůbec, kde doufali prodati.

Typická osoba byl též kůžkař. Nevím, jak mu jinde říkali. Měl zvláštní kabelu koženou, podle které ho každý poznával. Kabela na řemenu zavěšená šla mu kolem půl těla. Na zadním konci byla široká, v předu měla úzké, dlouhé hrdlo stažené řemínkem. Hrdlem tím cpal kůžičky do kabely. Chodě po staveních ptal se, mají-li kůžičky krtčí, syslí, křečků, kuní. Kupoval-li též jiné, ani již nevím. Ale že mu byly nejmilejší drobounké, to se dobře pamatuji. Kožešinky ty prý šly do východních krajin na kožíšky bohatých dam.

Než největší potěšení mládeže býval »prskař«, na Polabí tak zvaný. Jinde ho jmenovali pecákem. Byl to buď výrostek nebo člověk zakrnělé postavy a rovněž často obmezených smyslů, mnohdy sirotek, dítě opuštěné, odstrkované, při tom dobrák. Úlohou jeho bylo vlézti do tehdejších velikých, zvenčí vytápěných kamen (»do prsku«) a vymésti saze a popel. Malá postava činila ho k zaměstnání tomu zcela způsobilým, »honorář« jeho pak byl velice skrovný. V rukou míval kosinku a uzlíček svých chudobných »hábí«, úmouněný (odtud případný příměr) a neúpravný zevnějšek činil jej hned z daleka známým. Jak se objevil na ulici, tu chlapci naň doráželi jako ptactvo na spoutaného výra. »Prskař! Hele prskař!« ozývalo se v právo v ievo, a ubožák nejlépe pochodil, pakli si ničeho nevšímal. Měli do něj kuráž, že byl malý. —

Dokud se dělala ze smolného dříví kolomaz, tu býval jakožto vedlejší výrobek i kopt (saze). Koptikáři rozváželi jej v dlouhých bečičkách na obou koncích knůtky obvázaných a vysoko na írakařích vyrovnaných. Truhláři, ševci, kupci byli hlavní jejich odběratelé. Avšak i v domácnostech jej prodali, dokud se po domácku dělalo leštidlo na boty. I na koptařích bylo přesvědčení, že »každý rozumí svému«. Kdykoli se blížili k dědině, kde doufali odbýti své zboží, zastavili a přerovnávajíce celý náklad, každou bečičkou řádně zatřepali (zahrkali), aby se kopt načechral; jinak bylo ho v nádobce sotva s polovice.

Důležitou osobou v obci býval drožďář, vážili si ho hospodyně i nejedni muži, jimž obstarával jako posel různé záležitosti. Jezdil pravidelně před nedělí nebo svátkem do pivovaru (většinou tedy do měst) pro droždí, často 2—3 míle cesty. O svátcích dostával od hospodyně kromě peněz za kvasnice i koláč. Býval hovorný, věděl mnoho novin.

V pohorskýeh obcích známi byli lnáři, cul kari a popeláři. Oknem se ohlašovali, je-li na prodej len, culky (cucky na hrubé plátno) nebo popel (do bělidel). Kupovali i přízi. Že přinášeli do stavení peníze, byli vítanými hosty, zvláště když dobře platili.

V oné době také cestovali cvočkaři s různými druhy drobných hřebíčků, nejvíce cvočků do obuvi.

Za starých mlýnů očekáváni bývali mnohdy plátenkáři ze Slovenska, kdež se pláten ko na mouční pytlíky zhotovovalo. Bylo řídké i hustší a podle toho se platilo. Český loket stál 3 zl. až 3'50 zl. r. č. Jelikož míval