Sivé ženy, světýlka a ,,bludný" kořen v Kolovči na Domažlicku.

K zprávám o divých ženách, jež v Č. Lidu II. r. uveřejnili AI. Jirásek a V. r. Ig. Hošek, Jar. Mančal, K. V. Adámek, v VIII. roč. Fr. Šilhavý, připojuji zprávu, kterou jsem slyšel od své babičky v Kolovči (na Domažlicku) :

Asi půl hodiny za Kolovčem na západní straně táhne se k severu mírná stráň, téměř hodinu cesty lesem porostlá, »Lípy«. Tam před časy zdržovaly se divé ženky. V lese prováděly své tance a reje. Pro živobytí chodívaly si do Kolovče, vypůjčujíce si chleba a nejčastěji mouku. Tu hospodyním, od nichž se toto vypůjčovaly, říkávaly : »Nepůjčte nám, neoplatíme,« což opakovaly pokaždé. Jiný výrok jejich, jejž dosud mnozí u nás znají, byl : >Kmotra Oudolová, víte-li nač je dobrá voda houpo-rová.« (Snad tím chtěly naznačiti, jak by se mohly hospodyně jich zbaviti, t. j. pokropiti je vodou houporovou.)

Tatík Harpa šel jednou z večera z Prykřice do Ouňovic k bednáři pro troky. Když se vracel domů cestou kol potoku, nesa troky na zádech, najednou slyší za sebou a na trokách dupot a skákání. Byla to svělélka, jež po trokách skákala. Strachem pustil troky a utíkal do Prykřice, odkudž teprve druhý den si pro troky na místo, kde je zanechal, došel.

Přendavání mezníků u polí nikdy se nevyplácelo. Zle býval trestán odvážlivý lakomec takový. Tak stalo se i u nás Bláha, zvaný Soukenník, lakomý člověk, nepřál sousedu větší míry pole a všelijak ho zkracoval, ano dokonce i mezníky mu přesadil. Když brzy potom zemřel, musil za hřbitovem, za »Háji« po polích choditi a hlídati tam mezníky. Přihodilo se, že pastýř kolovecký jednou odpoledne pásl za »Háji« dobytek a tu se posadil a zdříml. V tom přepaden byl od někoho, a silně byl škrcen. Když ho napolo mrtvého lidé tam našli, před smrtí ještě tvrdil, že to nebyl nikdo jiný než ten zlý Soukenník Bláha, a s tím přesvědčením zemřel.

Před čtyřmi roky šel jsem vyprovodit přítele asi hodinu cesty do vsi Minové. Odtud pustil jsem se cestou jinou, přes Nové Dvory, kudy před tím šel jsem asi jen jedenkráte Bylo už pozdě večer (ke konci měsíce září), když všecek upocen a unaven špatnou cestou a rychlou chůzí došel jsem domů. Když jsem vypravoval, jakou cestou jsem šel, přítomná babička (nyní 871etá) spráskla ruce a velice se rozhorlila, že jsem cestou tou šel, cože jsem nevěděl, že na té cestě, za »Háji«, nachází se bludný« kořen, přes kterýž kdo jde, ten že musí dlouho bloudit, a může někdy býti rád, přijde-li vůbec domů. Na důkaz pravdy tvrzení svého, že bludný kořen za Háji jest, začala mi vypravovat následující: »Moje matka chodívala s hrnci a posílkami do okolních vesnic. Jednou v zimě byla také v Nových Dvořích. Když šla zpět, tu musela tam někde za Hájí ten