tedy nežli uchýliti se k moci úřední. V této tísni se obrátila vrchnost Pelhřimovská o- intervenci ke krajskému úřadu ; následkem toho dostavil se do Pelhřimova k urovnání sporné té záležitosti sám krajský hejtman hrabě Millesimo osobně. K stání se dostavilo ohromné množství sedláků z celého panství, a Hodějovský mlynář si byl výsledkem a vítězstvím tak jist, že si vedl při výslechu přímo drze a krajského hejtmana přede všemi svědky urazil. Hrabě Millesimo však nerozuměl hodějovickým žertům, kázal přinésti otep slámy, zuřivého mlynáře na ni položiti a vysázeti mu 50 ran. Po vykonané exekuci prý mlynář vyskočil a drže se bolestí oběma rukama na zadku zvolal: »Dostal jsem neníčko svobodu! . . .«

Sedlák Hanek z Bácovic byl mnohem chytřejší. Nestavěl se tak nápadně v popředí a byl skromný i v řeči. Byl postavy tak vysoké, že vynikal nade všecky přítomné, mezi nimiž stál. Vida pak, co se děje s mlynářem hodějovickým, aby nebyl povolán k podobné exekuci na otepi slámy, krčil se 'a krčil, až ho ubylo tak, že o nic nevyčníval nad ostatní. Argumenta tato měla v zápětí, že se vzbouřenci hezky potichu vykradli ze soudní síně a rozešli beze všeho hluku domů, čímž vzala druhá selská rebelie za své.

Třetí vzpoura na Pelhřimovsku se stala po válce sedmileté, a Fuchs pronáší při té příležitosti upřímné své přání: »Dej Bože, aby byla poslední!« Stalo pak se to takto. Císařovna Marie Terezie nařídila, aby v pořádek uvedeny byly omyly, které se staly při odvádění kontribuce ve válce právě ukončené. Za tím účelem poslána byla do Čech zvláštní kommisse, jejíž předsedou byl jmenován hrabě Lariš; ta zavítala k těm krajským úřadům, u nichž byly podány nějaké stížnosti. Konečné se dostala také do Tábora, kde prodlela celých šest neděl, aby se k ní mohl obrátiti se žalobou každý, komu se zdálo, že jest k tomu oprávněn. Mnohé vrchnosti, aby na ně žaloba nebyla podána, se raději s poddanými vyrovnaly po dobrém, jen aby neměly s úřady císařskými žádného oplétání.

Pelhřimovští, nemajíce v té příčině s poddanými žádných neshod, byli si jisti, že na ně žádná stížnost ani podána býti nemůže. Z počátku se skutečně zdálo, že tomu tak bude; pátý týden však nastalo mezi sedláky náhlé kvašení. Porady jejich společné se daly s takovou tajností, že neměla o nich v městě ani živá duše té nejmenší potuchy. Konečně se odhodlali nespokojenci, že se vydají se žalobou na cestu do Tábora. Mělo se to ovšem státi s největší opatrností a tak, aby to nebylo nikomu ani nápadno. Fuchs vypravuje s přídechem sarkasrnu, že se to dalo, jako když v noci táhnou divoké husy, z nichž pokaždé dvě neb tři stojí na stráži, aby ostatním nehrozilo žádné nebezpečenství. Tak prý se vypravovali žalobci z panství Pelhřimovského ke krajské kommissi do Tábora jeden po druhém a šli za sebou 4—6000 kroěejů vzdálí, jen aby si jich nikdo nepovšimnul. Uskok tento se jim cestou sice podařil, když však přišli do Tábora, nemohli už přítomnost svou zakrýti, neboť se jich sešel z celého panství celý zástup, a všickni byli oblečeni v modré kazajky. Ale ach, neštěstí, nehodo zlá! Pouhopouhou náhodou totiž meškala toho dne