zrovna v Táboře deputace magistrátu pelhřimovského, skládající se ze tří členů, primátora Matěje Altenhofera, konšelů Františka Střechovského a Vojtěcha Lycaona. Jak užasla deputace vidouc, že před veleslavnou kom-misí předstupují její poddaní se žalobami, o nichž se dosud ničeho doma neproslýchalo, a jež byly přímo svévolné. Žalob pry byla přednesena celá spousta, hlavní stížnost však vrcholila v tom, aby s robotníků sňaty byly staré povinnosti poddanské, pro něž už dříve se stala vzpoura, která skončila, jak jsme slyšeli, důkladným výpraskem. Deputace pelhřimovská měla náhodou při sobě výměr stížnosti Venusem nepravě podnícené i předložila jej císařské kommissi, a konec konců by], že byli žalobcové se všemi domnělými stížnostmi odmrštěni a ze své zpupnosti vyhojeni.

Skladatel urbáře pelhřimovského vypravuje zase s humorem, že modrokabátníci nešli z Tábora po jednom za sebou jako husy divoké, nýbrž hezky z ticha jako berušky, každý do svého domova. To bylo poslední selské zbouření na Pelhřimovsku.

Podepisuji v plném znění vývody p. Jos. Kopáče, týkající se nového pojmu zeměpisného — »české Horácko« — jejž věcně a správně odůvodnil v úvodu stati své: »Přezdívky a posměchy z českého Horácka« (Český Lid roč. IX. pag. 419.)

Horská krajina ledečska a dolnokralovicka zůstávajíc daleko v pozadí za žírnými lány polabskými nutí chudší vrstvy obyvatelstva hledati výživy mimo domov. Proto, jakmile lidem našim kyne naděje na výdělek z ruční práce v kraji, což bývá v době obdělávaní řep, senoseči, žní a prací v cukrovarech, uchylují se četní obyvatelé vísek našich do kraje. Jdou »na práci«. Krajáci, ač mají v nich zdatné a levné síly pracovní, častují je mimo běžný název »horáci« též titulem »řepáci« nebo »modropupkáči«, dobírajíce si jich, že v domově svém »klepou dřeváky se stromů«, nebo že »když spatří horák pšeničný klas v kraji myslí, že je to štír«. V žíravém posměšku konečně tvrdí, že »drbe-li se vepř o plot, domnívá sehorák, že zvoní klekání«. —

Než nejen kraják horákovi se posmívá; jeť jisto, že i navzájem ho-ráci poctívají se přezdívkami a to mnohdy říznými Tak na př. nevrazí Dolnokralovák na Ledečáka nazývaje jej, poněvadž v chudé krajině této chov koz značně vyvinut jest — »kozákem«, kdežto tento onomu v odvetu dává jména »mrzáku«, neboť z okresu onoho poměrně málo schopných obránců vlasti se rekrutuje.