tem chlapec můhl za tebe hodělat.< Vona ti řekne: Hde jé máš? A te vokážeš na mně.«

Dež tam přejeli, vona mo povidá princovi, habe je zavolal. Von se tem vobr hodělál malém chlapcem. Chlapec přesil, a princ mosél hit na síň. Princka mo povídá, že ňém mosí zatočit třikrát nad hlavo, a von bél v pokoj o vesoko na stěně, nemůhl ho dostat: hiné mo ho žádné ne-smňél podat. Tak vona mo hned přenesla takuvý malý schodke, von si na ně vestópíl a meč si zdělal.

Tak jé drží nad hlavo a povidá: »Kolikrát ňém teda mám zatočit?« Princka povidá: »Třikrát« Von povidá: »O, třeba desetkrát.« Hale zatočil jenum třikrát. Tak hned celé zámek bél krásné, a co hích bélo těch za-klenéch, vsecí zasý běli krásnéma lidma. Páni, co tam tehda bévali na tem zámko, všecí běli be jé v náročí nosili, jak běli rádi, že bilo ve-svobození. Povídali mo, habe nejezdil pryč, že tam může zvostat, že se tam bode mit také dobře, že voní ho bodó všecí poslóchat a von že bode nevětším pánem. Hale vobr povidá princovi, habe si dál dobré pozor, dež pojedó vodtád, že bodó vod kvartýro haž po hranice po jedné straně samý růže, po drohé samí muzekanti a prostředkem že bode plac, kadema pojedó. Habe si dál dobré pozor a žádné té růže nehotrhl, nebu debe jo hotrhl, že be běli neščasní.

Tak jeli, a jož běli blízko konca, von bél trocho větr, a voně te halózke se klátile, haž ta jedna halózka do kučára na ňé plápolala. A jak ta halózka na ňé dosahovala, von jo cheél rokó vodehnót, vona se mo zapletla meze prste, a jak dával roko k sobě, von jo hotrhl neřád.

A jak jo hotrhl, tak voní hned s kučárem letěli zhůro do povětří. Dež jož běli toze vesoko, von sedel v zado vobr, jak bélo seno, a jak se nemuhl hodržet, tak spadl dolů na selnico a horazél si vubě nohe. Válel se na zemi a naříkal.

Jél forman, ješče bél daleko vod něho, von jož křičel na ňé, habe do něho nevjél. Forman zastavil dež bél kos vod něho a šil k němo. Povidá: »Prosím ti, sedláče, boď tak dobré, vodtáhni mně trocho na strano, habe do mně každé nevjél.« Sedlák jé vodtáhl na strano a béla zasý ze selnice přes pole stezka a béla tam šibenica. Von povidá sedlákuvi: »Boď tak, sedláče, dobré, zanes mně tam pod to šibenico, tam bodo mít nelepší pokuj.« Sedlák mo povidá: »Já ti tam nehoneso.« Von povidá: »Jenum přesedni; já ti velezo na záda, fókno ti do hoši, a hned tam bodeme.«

A na tem slópo na šibenici visel voběšené. Dež jož tam bél drohé deň, chcelo se mo jest. Nehdo tadema šil, dál mo, nehdo nemůél nic, což to bélo na ňé! Tak povidá torno voběšenýmo: »Te, slešíš, polez dolů!« Tem se hani nehebál »Te, slešíš, polez dolů!« Tem zas nic. Dež mo to povidá po třetí, povidá mo: »Slez, a jak neslezeš, tak ti s tém slópkem vevrátím, a přeci mosíš bet vdůli.« Tak dež slezl dolů, povidá mo: »Te mně včíl zaneseš tam a tam do toho zámko, já mám hlad; tam je vše-ckýho hídla dost krom masa, a hinýho je tam všeekyho dost.« Tem mo-povidá: »Já tě tam nehoneso « Belo to kolik mil vodtad. Take zaklené