tam bel tem zámek. »Honeseš, jen přesedni, já ti sedno na záda, fókno ti do hoši, bodeš tam hned.« A bélo to tolik mil.

Dež tam přešli, von se vobr tepruvá, najedl. Dež bélo večír, seděli spolo. Vobr povidá voběšencuvi: »Máme tade zvěře dost; pudeme ráno tade do té stráně, přeci si tade něco holovíme.« Ráno posnídali a vzali si zbroj. Tem mo sedl na záda, a letěli do stráně. V poledne přešli dům, přenesli si divokýho kanca, hiné zvěře tam žádné nebelo. Tak jé hned rozdělali a vařili. Take si nechali něco na drohé deň.

Večír vobr povidá voběšencuvi: »Já vím tam a tam vo takuvé děvečce, vona se tam má zle. V noci pro ňo pudeme a doneseme jo sena, a vona nám tade bode pěkně vařívat, a me se s tém nebodeme moset sami vostózet.«

Tak v noci pro ňo potům šli, a vona měla takuvó sekničko při ko-•cheni, tam spávala. A dež se tam dostali, tak jo vzali. Vobr jo vzal, jak ležela na postýlce, he s postýlko, a zanesli jo do zámko. Belo to koliknást mil, a ješče šli spát.

Ráno, dež voní vstali, děvečka ješče pořád ležela. Dež potům pro-bedla 8) a vstala, a zvostala sedět, a vidí tade takuvý dva chlape, dala se do plačo, co se to stalo, hde je, že néni, hde béla. Voní se divali na ňo a hosmívali se hí. Vobr hí povidá: >Pravda děvečko, že se ti zdá, že seš tam, hdes béla? Te ses vodnesená sem tolik tolí mil.« A plakala-li, plakala ješče lepší. Vobr hí povidá: »Nic neplač; dobře se tade mít bodeš. Bodeš nám to vařit a nenaděláš se tolí. Dež be se po čase stalo, že bes tade nebela, tade máme peněz dost, a můžeš si vzít, co bodeš chceť.« Tak jo hokrotili, habe neplakala, a kázali hí vařit snídaní. Tak se nasnídali a děvečce povídali, habe vařila potům vuběd, že voní na poledne přindó, že pudó na hon zas něco hohonit na maso

Děvečka tam zvostala sama, a ti šli do stráně na hon. Potům vařila vuběd. Belo jedenáct hodin, přešla k ní stará baba třeslavá a chcela na ní polívke. Děvečka vzala talířek a polívke hí dala. Babka polívko snědla a šla k milé děvečce, a chetla děvečko, tam ňó třepala, haž děvečka zvostala ležet bez sebe mrtvá.

Baba se ztratila, a vobr s voběšencem přešli v poledne dům, přenesli zas divokýho kanca. Přinda, vidijó, že děvečka leží na zemi. Honem kanca shodili a šli k děvečce Začnó děvečko se země zvihat, a vona tak brkala, ščerchala, Jakobe zvihali měch s vořechama. Nevěděli, co se stalo. Vobr povidá vobéšenýmo: »Poď, já vím, ve stráni je líska a pod ňó bílé had. Toho já mosím dostat.« Tak mo sedl na záda, a letěli do stráně. Přinda do té stráně, lísko vobr vetrhl, a bel tam bílé had. Tak hned hada rozdělali, ješče takuvó belino našel a hodělál takuvó mast, a šli zas do zámko. Přinda, vzali děvečko, položili jo na tabolo a namazali masfó, a děvečka přešla zasý k subě. Tak se hí ptali, co se hí stalo. Tak vona