povídá, že vařila vuběd a přišla k ní stará baba třeslavá a chcela polívke. Vona že hí hí dala, dež na ní chcela, a »dež vona polívko snědla, šla za mnó a tak se mnó začla tříst, haž sem já vo subě nevěděla, a vostatek já nevím, co se mnó dělala.« Vobr povídá: »Pučké, zatracená babo! Zétra nepudeme nikam, zvostaneme duma, šak vona zétra přinde zas.«

Tak zvostali duma a děvečce kázali zas vařit vuběd. Děvečce po-vidali, dež vona přinde a bode chcet, habe hí zasý dala. A za kocheňó béla takuvá tmavá komůrka a bélo tam vukynko z kocheně. Tak voní děvečce povídali: »Me se skuváme do této komůrke,« a dež ta baba přinde, co bode na ní chcet, habe hí zas dala, a dež hí to dá, habe tém vukynkem na ně hodila, nejakó známko habe hím dala.

Baba přišla zasý a zas chcela polívke. Děvečka hí polívke dala, a jak hí hí dala, tém vukynkem na ně hodila, a jak na ně hodila, ti ve-běhli, a babka jož polívko dohídala. Vobr povidá: »Vitám ti, te zatracená babo, tak tos to!« A bil babo, a vona mněla na prstě takuve prsten. Ta baba začala roko s tém prstenem zbíhat9) zhůro. Von hí po roce hoderél, hned hí roka vodvisla, prsten hí strhl a dál jé subě na prst a babo bil pořád. Jak pořád zbíhál roko, na ňo vopřáhál, přešlo těch zaklenců moc, a jož se neptali hí, té baby, hale jož ho, co potřebuje. Hale von povidá: »Nic, ztraťte se, hať vás hani známka to néni!« Ztratili se pryč, a von babo pořád bil, povidá: »Já vím, že te babo máš mý nohe! Di a dones mně nohe!« A pořád bil. Baba šla, donesla hích v náročí. Nebela žádná jeho. Zas bil: »Dež máš teto, máš he my!« Tak baba šla po drohy a zas hích donesla v náročí. Bela jeho jedna. Zas babo bil: »Dež máš jedno, máš he drohó!« Tak šla po třetí a donesla he drohó. Von povidá: > Vidíš, dež mý nohe — tem voběšené nemňél rok — tak zas dones jemo roce.« Tak voběšencuvi roce mosela zasý přinést. Tak potům tem mfiél nohe, tem mňél roce. To běli potům chlapíci.

Voběšené tam potům s ňém bél několik dní Povidá: >Já jož tade s tebó nemůžo bet, já mosím zas na svý, kam patřím.« Tem šil potům pryč, a tem tam zvostál sám. Belo jé tam potům smotno, dež nemňél kamaráda. Povidá si, mněja takuvé prsten, v něm béla takuvá moc: »Včíl já půdo zasý za princem zpátke.< Povidá to děvečce, že pude pryč, vona habe šla do svýho krajo dům. Děvečka se dala do pláčo, jak vodende do svýho krajo, dež neví, kadě kam. Debe béla tam, jak bévala, že be věděla, kadě. Povidá hí: »Naber si peněz, co chceš, a neplač; já ti na cesto veprovodím, kadě chceš, a povím. < Tak s ňó šil na cesto, pověděl hí, kadema má hit. »Haž přindeš do svýho krajo, šak se spamaluješ, a tam ti lidí povijó.«

Vobr šil zasý zpátke do toho zaklenýho zámko, hde ta princka béla* Přinda tam, tak hned hoderél na princko, habe vona mo vedala princa hale vona nechcela. Tak bil, bil, pořád nic platný nebelo. Dež nebelo nic platný, tož jo rozsekal na kose, a vona přeci popostit nechcela. Dež ne-