„O černém ptáku."

V jednom krásném královském zámku bydlela krásná princezna. Ta se bavila nejvíc tím, že hrávala u otevřeného okna na zlatou harfu. I pozorovala jednoho dne, že přiletěl velký černý pták a usadiv se na strom její hře naslouchal. Když přestala hrát, pták uletěl, a tak opakovalo se, až to bylo princezně nápadné. Vypravovala to své staré chůvě, a ta jí řekla: »Optej se toho pláka, co chce? Možná, že ti chce nřco svěřit!«: a princezna se skutečně druhého dne ptáka optala, proč sem lítá a co zde chce.

>Chci se tě optat, milá princezno, jak si přeješ, aby se tvůj osud utvářil ? Chceš, aby se li v mládí vedlo dobře a v stáří špatně anebo naopak?« odvětil pták.

Princezna nevěděla, jak se má rozhodnout a pravila mu, že se optá chůvy, aby zítra si přiletěl pro odpověď. Pak spěchala k chůvě a otázku ptáka jí opakovala. >Milé dítě!« řekla chůva. »Raději si přej, aby se ti vedlo v mládí špatně, ale v stáří dobře. Jako mladá mnohou svízel snadněji uneseš, ale v stáří na zašlé dobré časy v neštěstí vzpomínat, jest velmi smutné!«

Druhy den, když pták přiletěl, řekla mu princezna, dle rady chů-viny, že si přeje, aby se jí raději špatně vedlo, dokud jest ještě mladá. Sotva to řekla, uchopil ji pták, vynesl ji vysoko k nebi, nesl ji daleko, daleko přes hory a postavil ji pak v hlubokém lese a odletěl. Princezna stála zde sama v pustině a plakala strachem před divou zvěří a před tou tmou jí obklopující a dala se na zdař Bůh lesem, kam ji nohy nesly. Najednou viděla světélko se zablýsknout. I drala se houštím, až přišla k malé chaloupce, kde našla starou ženu a vše jí vypověděla žádajíc ji o nocleh a o radu, co má dělati. Baba řekla: »Jdi sloužit!« Princezna pohlédla na své bílé ruce a skvostný šat a mlčela.

»Ovšem takhle jít nemůžeš!« pravila baba. »Já ti dám jiné šaty a zítra ráno tě dovedu do služby.« — A tak se také stalo. Baba jí láno svlékla krásný oblek, sejmula s hlavy korunu a s nohou zlaté pantoflíčky, dala jí nějaké staré šaty a zapopelila jí tváře, vedla ji do služby do dvorce na kraji lesa.

Ubohá princezna sloužila. Bylo jí to těžké. Nic neuměla. Ani prát, ani mejt, ani krávy dojit, ba ani brambory škrábat, a proto ji poslala selka na špejchar přehazovat obilí. Princezna plakala, kudy chodila; pak se jí stýskalo po krásném zámku a kralování a kdyby se nebyla těšila, že zase se dobré časy vrátí, jak jí pták předpověděl, snad by si byla smrt udělala.