A tak přehazovala těžkou lopatou obilí a nic jí netěšilo . . .

Jednoho dne přijela veselá lovecká družina s mladým králem k lesu a zastavila se ve dvorci, aby si odpočinula. Mladý král však dlouho ne-odpočíval. Vyšel ven a chodil po dvorci, až přišel do špejcharu, kde princezna se lopatou oháněla.

Ačkoliv měla ošklivé šaty a hlavu šátkem ovázanou, přece král hned poznal, že to není selská dívka a jal se s ní hovořiti. Však princezna se styděla, že v takovém obleku a při takové práci ji vidí krásný mladý pán, s ním mluvit nechtěla a obracela obličej stále stranou. Ale král byl zvědav a dívka se mu líbila. Viděl, že má tváře zúmyslně za-popelené a proto nasliniv prst, přejel jím tvář a shledal pod popelem krásné růžové líčko. Avšak princezna se lopatou ohnala, uhodila krále přes hlavu, ten se svalil a bylo po něm! Nyní se princezna ovšem lekla. Chtěla utéci do lesa, ale už slyšela družinu královu volat po něm. Vzala tedy jeho tělo', zahrabala ho do obilí a lopatou ho zaházela.

Lovci přišli a hledali zde svého pána vidouce ho sem vejít, ale pána tu nebylo. Už chtěli odejít jinam ho hledat, když se zrní sesulo, a z něj vykoukla králova bota s lesklou ostruhou!

Za velkého nářku vynesli lovci mrtvolu královu ze sýpky, položili ji do klenuté komory a uzavřeli k ní i princeznu, aby jim neutekla.

Pak jeli do města oznámit rodičům smutnou tu zvěst a přivést kata, aby vražedkyni králově hlavu usekl.

Celou noc seděla princezna u lože mrtvého krále. Plakala hořce, že ho zabila. Nyní se už jistě nedostane domů, a černý pták ji odnesl ze zámku z pohodlí a štěstí do nouze a hrůzy, a až ji zítra hlavu utnou, bude konec! Co tak sedí a pláče, vyrušilo ji jakési zašustění ode dveří. Ohlédla se a až se otřásla. Zpod dveří plazil se veliký had s několika mladými hady a rovnou cestou k mrtvému králi a chystali se, že se do něj pustí. Princezna však uchopila hůl, uhodila mezi ně a jedno hádě zabila. Starý had odplazil se ven a za chvíli se vrátil a nesl v hubě zelený lístek. Položil jej na hlavu mrtvého háděte, to obživlo, a všichni pak utekli, a lístek zůstal ležet na zemi. Tu si princezna myslila: »Když obživlo hádě, snad obživne i člověk« i vzala onen lístek se země, položila ho na královu hlavu, a on skutečně obživl!

Když se z města průvod i s králem dostavil a komoru otevřeli, vyšel jim král živ vstříc a za ruku vedl krásnou princeznu. Byla pak hlučná svatba, a odjeli do království mladé královny, kde je chůva s ra-

, dosti uvítala.

Byli dlouho živi a šťastni, a tak se vyplnilo to, co černý pták říkal. Princezně se vedlo v mládí špatně, ale v stáří dobře!