požadavky. Přes to nejsou skladby ty právě po této stránce nezajímavé, ukazujíce, jak přepodivně se lid i páni bavil, čím se obveseloval. Kromě toho písně některé prozrazují ráz pravých písní lidových. Skladby ze života lidu sedlského oplývají podrobnostmi, znázorňujícími, jak se žilo v práci i při zábavě.

Žena: Vopomozi, můj holečku, že jsi tu ještě; snad již nevíš, že máš ženu a děti v městě, že jen korbele hledíš, snad domů cesty nevíš, co já pracně doma stluku, ty zde procedíš.

Muž: O, má zlatá manželičko, což tě rád vidím; lhal by, kdo by řekl, že se za tebe stydím, dyť je mi tě poslal Bůh, neb nemám čím platit dluh, vid, že mi lip korbelíček sluší, nežli pluh.

Žena: Ba, snad proto jdu za tebou, abys ještě pil, snad jsi toho ještě málo do sebe dnes vlil, snad je toho dnes již dost, a ty jsi jen doma host, jen žer, jak budeš po mase muset hledat kost.

Muž: Nehněvej se, má hubičko, dyť zle nečiním, přej mi to dobré pivečko, tak jako jiným, aspoň doma nesním nic, co ztratiti nemám víc, abych doma nedrch nouzi, raci zajdu pryč.

Žena: Jak je dobře, když ty jen tvou držku napereš, jak já s dětma živa budu, když ty jen žereš, doma prázdná stodola, truhla, kuchyně holá, ze všech koutů na mne nouze, nebohou, volá.

Muž: Což jsi ty mi žena sprostá, proč se jen staráš, zbohdarma si pečlivostí hlavu jen káráš; já pak tu bez starosti posedím s veselostí, já

nouze se nic nebojím, jen když pít dosti.

Žena: "Bodejť pánu nekazili vožralých hodů, mohl by jsi pro tvé žraní najít hospodu, třebas lehni do sudu, já rač od tebe půjdu, aspofi tak tebe, nedbalče, jednou pozbudu.

Muž: Počkej se mnou ještě drobet, až půjdem spolu, však ještě nepopsal šenkýř celého stolu; ještě mužem dlouho pít, budeme-li jen nač mít, žádný nám nebude toho vyčítati smít.

Žena: Máš-li, močhubo, tu držku právě nesytou, nezačneš-li houst, jinou, jenom vždycky tou; dyť nás hladem pomoříš, když tak stále hovoříš, jenom žer, potom uhlídáš, co si vytvoříš.

Muž: Medle, ženo, nedělej se jen prorokyní, nechme my si věcí budoucích, píme rač nyní; dyť nás přece Bůh živí bez chleba i bez dříví, nech ať se naší živnosti lidé víc diví.

Žena: Ale, muži, což jsi svatý při tom korbeli, kdež se(s) toho písma najed v kyselém zelí. Nech medle písma kněžím, hleď ty k žákům hovězím, pojď rač domů, ať tu s tebou dýle nevězím.

Muž: Jen pomalu, dryjáčnice, na mne si foukej, nespouštěj tak zprudka mlejnu, levněji broukej, již jsem toho s dost slyšel, kéž čert pro tebe přišel, medle zaraz, aby na tě oheň nepřišel.