Žena: Ale nevídáno pána, mlčte všichni hned; hleďte, jak mlčet poroučí, když se sám najed; tys mně mluvit neučil, abys stokrát poručil, toho ty mně nezapovíš, cos mi nepůjčil.

Muž: Dlouho-li medle ten nešpor bude trvati, snad celý den tvá tlampačka bude křestati; přetrhni tu muziku, nedělej víc povyku, neb již mi uši brnějí od tvého křiku.

Žena: Bodejť pána nehněvali, jsi—li veselej, já při hladu mlčet mám, ty žereš den celej; dyť v ty držce čerta máš, na nic, jen na žraní dbáš, kus chleba nám bereš z huby, za bryndu jej dáš.

Muž: V pekleť jsi se naučila ten žaltář zpívat, mám-li já se, u sta hromů, na to dýl dívat: nešlechetná opice, pískneš-li mi jen více, budou ti na hlavu lítat mísy i lžíce.

Žena: Jak jsi jich mnoho nakoupil, jen nima házej; chceš mít ještě víc co platit, kluku nedbalej, jen hoď, já tě tříštím zas, však bez toho jako ras, začnu-li, vyškubám ti poslední z hlavy vlas.

Muž: Dyť je tě sem sám čert přines, ženo proklatá, ještě ty pro tu tvou hubu přijdeš na kata, jako biřička křičíš, jako stekly řičíš, jak ty vod tvé zlosti velké scepeníš tím spíš.

Žena: Kdyby tebe ďábel nenosil do hospody, mohli bychme já i děti být beze škody, kýž se ti v jed obrátí ta brynda, zrádce sťatý, však s tebou nejní jen hřích, holomku proklatý.

Muž: Jak je darmo dlouho hřímat, nejlíp uhodit, budu já tě učit za mnou po světě chodit; seď ty doma, nech muže, zůstane celá kůže; vidíš, k čemu ti tvá vzteklá huba pomůže.

Jestli chcete muže hněvu, ženy, ujíti, nechoďte za nima, často ujdete bití; tam nic nepořídíte, co sobě utržíte, potom se za modré oči stydět musíte.

Ach, škoda mé svobody, již jsou zašly mé hody, dřív než jsem ženu míval, pil jsem, když jsem jen chtíval; již nesmím do hospody.

Pravá mošna je žena, za peníz přeplacena, kdo ji dostal na hrdlo, máš na se doma trdlo, tvá svoboda zmařena.

Byla to žínka, výborný kvítek, škoda jí ještě červům na svítek, byla to krása, až se jí báli cizí, domácí, velcí i malí.

Měl jsem z ní doma notné strašidlo, zvošklivil jsem s ní všechněm mé sídlo; v tom týlku hlava jak hřib na stopce, po nich koule jak krtové kopce.

Osoba byla až do trnože, po schůdkách musela listi do lože, zněly (čněly) kuse ryšavé vlasy, jak kadeřavé kravské ocasy.

Rulík spečený jako v paruce, neb se česala jen jednou v roce, čelo hladké jak zvorané pole, po něm vršky jak homole.

Obočí sličné jako strniště, nekupoval jsem nikdy košiště, z červených oček tekly slzí prameny.