Brunátná líčka jak kůže z šunky, myla se lakem z vokurek tunky, nosíček byl jak holubí báně, ústa dost volny pro vůz i saně.

Po bradě byly štětiny jak tyčky, pro které jsem jí nesměl dát hubičky, ouška jak dvoje cbimické pícky.

Krk měla tlustší vo píď než břicho, když se najedla, tu bylo ticho, však hlásek měla jak síplavá hus, vyspívala mi s ním dost mnohý kus.

Tenkrát jsem doma míval muziku, div, že jsem neohluchl od povyku; ruce měla dlouhé na dva coule, bíličké jako pečená doule.

Jako pazoury mívala nehty, zarovnané jak krechty, krásného těla jako tatrman, byl by před ní útek' hastrman.

Mívala sukni vyšitou blátem, v svátek kaštany stloukala dlátem; abych však nezapomněl na nohy, ty byly subtilné jak dva stohy.

Na nebe zřídka, tím víc do džbánu vzhlížela se večer i po ránu, nebylo hodin potřeba v domu, zvonila, tloukla jak sto kop hromů.

Ach, škoda ještě jest té potvory, rovné jí nemáte doly i hory. Ach, já nešťastný, zarmoucený muž, vrazil bych smutkem do pečeni nůž.

Vějte, psi, nad ní, krkejte, vrány; snězte ji, když vodzvoníte hrany; já duši jdu zalejt do hospody, začnu si po mém zármutku hody.

(Zpívá se jako: 0 Teofilovi)

Pivo je truneček nemocným zdravý, nechť tomu co chtí lékaři praví, oni svýma líky jenom lid hubí, darmo se chlubí, dělají povyky.

Ale mé pivko, tranček laciný, barví se pěkněj než který jiný, sytí i napájí, po ňom neškodí, ono sen plodí, život jako v ráji.

Za groš nebo dva, mám ho s napití, kdy se mi zachce, dá se najíti, jen žbánkem pozvoním, hned mi přilejou, pivka pod pěnou, já se ním ukojím.

Tý medovině nic rovné nejni, já bych za ně dal všechno mé jmění, neb ta je mé štěstí, tou já zapiju, tou hned zaliju všecky mé neřesti.

Vonnější jedno z pivného džbánu, než z apatyky kádě balzamuj v tom se ruce kalí, ale po pivě člověk se čije i po zemi válí.

Nenaučí mne toho' doktoři, jaké mi pivo rozumy tvoří, an všemu rozumím, netřeba školy, v pivném zástolí všechny kunsty umím.

O pivíčko hořké, rajský nápoji, nic mou chtivost tak jak ty neukojí; o sladká hořkosti, já když tebe mám, na nic víc nedbám, hned mám všeho dosti.

Po onedejší regraci, popadl jsem se v purgaci, neb toho žaludek žádal, takto svou zprávu dával.