s roušem domů, vítá tě sto kop hromů, válí s tebou, jak s dřevem, zelená, žlutá hněvem, zavře tě ještě k tomu. — Jestli jsi v šatech švarný, hneďá nedbalec nezdárný, štěká, že musí v kytli a děti chodit v pytli, ty jen hledíš papárny. — Řekni slovo, hned blejská očima, hlučně vejská, hrom jí do hrnců bije, co popadne, tím lije, až se při bouřce stejská. — Když jí však rozejde zlost, vidlic, koštišťat nejní dost, všechny čerty svolává, tebe jim v moc oddává, jen abys jí moh' být prost. — Vztáhneš-li na ni ruku, řekne: Mordířskej kluku, chceš sám být mým rasem, snad mne odřeš před časem, jak já ti to otluku. — Štěká jako stekly pes, zvolá město, celou ves, vyvlec paty raději, měj k tomu však naději, bude zej Ira jako dnes. — Na oči jí nechoď víc, bude toho tolik sic, neskrotíš té potvory, zajdi na poušt neb hory, tam se toho neboj víc. — Kdo se koliv chceš ženit, rozkoš v zármutek změnit, jen si ženu vem brzy, hned tě život omrzí, budeš tolik co já mít.

1. Kdo chceš následovat světa učení, na jeho pozor dát musíš mámení, nesvěř se každému k tobě náchylnému bez seznámení. — 2. Zdá se nám být často přízeň a milost, pod tím však zajisto skryta lest a zlost, skrze své pohrávání morduje bez rány světská oulisnost. — 3. Štěstí svět podává, neber; sklenné jest zrcadlo, jenž dává, též podvodné jest; když do něho patříš, sic Helenu spatříš, však očím jed jest. — 4. Z koflíkův překrásných přítel připíjí, kdo ví, nápoj z jakých je materií, nejní vše sladké med, snad přimíchaný jed, tebe zabijí. — 5. V titulích se kochat tohoto světa, trní jest štěpovat skrze dobrá léta, tvých zásluh semeno bude udušeno a s tebou veta. — 6. Patř na krásné květy jarního času, jsou Venuše dítky, patř na jich krásu, ale nenadále, jak nejdřív jsou zvadlé, hned tratí lásku. — 7. Chodíváš světáčků do kumpanie, máš tam divnou hračku a komedie, častokrát při špásu rozpustilou chasu smrt zachvacuje. — 8. Tedy, rozmazaní mládenečkové, známostí s pannami milostníčkové, vězte, že světáky jak jste vy smrt taky bere takové. — 9. Ona jak chudého tak bohatého, ona poddaného jak svobodného, moudrého poráží a do hrobu sváží jako hloupého. — 10. Život náš jen vždycky jak na nitce jest, dejme pozor všichni, nebezpečno jest. Co nejdříve pěkně, pak naříkat smutné, darmo, darmo jest.

Usnul jsem v tvrdý sen, ten měsíc první den, když dolů se stromů listí padá, letní květ pomizí, zem celá šediví, nestálé té slávě příklad dává, že dolů pospolu běžíme do hrobu, jenž jsme byli živi krátkou dobu; sotva jsa narozen, člověk jest položen do země popele, musí z domu.

Dokud živ člověk jest, duch má v těle arest, ouzkosti, křehkosti těla zkusí, tělo jest byt zde náš a duch jest hospodář, když plyne, duch