jinde bydlet musí, do krajin neznámých dalekých a tmavých, jediný jsa bídný, maraíruje, v bídách a těžkostech, v strašlivých ouzkostech co voják na poli kampiruje.

Lásko, amor litý, přestaň mne trápiti, dokud se srdce mé neroznítí. Čím kdo víc miluje, tím víc následuje, když má své rozkoše opusliti; pouhá lantasie, rozumy sužuje, myslíce být věčné, co miluje, ježto dnes na klíně, zejtra můž' bejt v hlíně, nebo svět žádný květ nešanuje.

Kdo není jako já bláto, ať se sková, nebo zem samé jen bláto chová, ač my máme za to, že zem plodí zlato, však přece jiné nic není než bláto. Jseš-li pak ty zlato, já jsem prach a bláto, mé srdce, jedině vzpomeň na to, že zlato v popeli někdy zkázu vezme, nebo co jest pod nebi, vše zahyne.

Ach, srdce strápené, proč jsi tak zmámené, pro radosti světské zaslepené, promysli raději, neměj v tom naději, že ti to přinese k potěšení, co srdce tvé žádá, svět k tomu napadá; již to rozsuď všechno podle práva Uznáš, že jest marnost světských věcí žádost, které hned uvadnou jako tráva.

Příklad vem květu, který jest na štěpu tak dlouho, dokud naň slunce svítí, když pak slunce zajde, krásný květ uvadne; rozvaž sobě stálost světa, kvísti nech raději myšlení, po kterých nic nejni, nebo z nich nic nemáš, než soužení. Nech světu tu marnost, světských věcí žádost, tak budeš sprošlěný zarmoucení.

Slyším bít hodiny, nevím zarmoucený, zdaž jest ta nejistá, smrti moje; nechť dělám, co jen chci, vždy slyším tu lekci, že již tluče larmo, marš do boje, nechám světa kvasu, dokud jest na času, neb nejsem na něm jist žádné chvíle — svět jest falešný tak — vede vše naopak; následoval jsem jej, již nechám tak.

Vezmi vale, světe, než se duch zaplete, v mrzkostech, neřestech přeškodlivých, co jest tvého, si vem, z tvých pletek ušel jsem; již po cestách půjdu spravedlivých, ujdouc věcný ztrátě, nechci patřit na tě, zavrhuji všechno, cožkoliv máš, bych jistějc moh' živ být, splním, co chce Bůh mít, dříve nežli mne smrt zbudí na marš.

Šel jsem jednou do háječku, dřív než dennice vstala, brzy ráno při měsíčku, ranní rozkoš mne zvala, pacholík mne následoval toulec a flintu nesa, slidný psíček mne šlakoval, zvyklý chodit do lesa.

Když jsme byli přišli k mlejnu, psíěek honil husičky; já k obveselení mému vzpomněl jsem na housličky; zvolal jsem na pacholíka, by pro ně domů běžel, sám přijdouc k hrázi rybníka, chvilku jsem si poseděl.

Neb tu byla ještě rosa, nechtěl jsem jít do háje, zatím jsem poslouchal kosa, pod jakous větví máje; myslím si, že tu pod kopcem kdesi píská neb hvízdá, mezi bodlavým jalovčím vyberu mladé z hnízda.