Vstanu a se protahuju; pod samém kraji houště jedni s druhým poletují ptáci s dolejší pouště, stehlík se bere s jiřičkou, konopásek s dub-níčkem, čížek také i s jiřičkou, čečatka s jiným ptáčkem.

Právě v tu dobu do háje ten lesní cimbalíček, myslím, že z vonného ráje, přiletěl jest slavíček. Posadil se hned na nízkém vořechovým prouteöku, polechtal se pyskem v bříško, také i na nožičku.

Já pod paždím mám housličky, beru se až pod stromek, když se přikradu k němu, posadím se na stonek. Nemeškám kroutit kolíčky, struny natahovati, jak tlustý tak teničký, smyčcem pohybovati.

Slavíček housličky slyše, zhusta třese hrdílkem, již zvučně zpívá, již tiše, třepetá i křídílkem. Brzy hlásek brousí, bystře a jadrně vyráží, každou notu bére ostře, až mi srdce proráží.

Zase sobě zdlouha notí, jako lenivě prodlévá, jako by již zíval k smrti, žalostivě omdlévá. Pojednou sobě zatřese zčerstva kolleratury, až se všema oudy třese, co může, táhne zhůru.

Nové verše sem tam točí, kunstovně přelamuje, pyskem svým muziku ptačí daleko převyšuje; předivně noty překládá s předivnou ochotností, jakoukoliv píseň zpívá, každou trefí k libosti.

Slavíček zpívá, já hraji, společně šlymujeme, já pod stromem, on na mezi o kunst se hadrujeme; brzy slavíček vyhrává, brzy tratí i vítězství, žádný skoro neprohrává, oboum nám slouží štěstí.

Přiběhli lesní bohové, diví muži, rousnatí, straky, lysky, jelínkové i nedvědi pudlatí; kam šel můj neb slavíčků hlas, rozlíhal se v dolinách, odpovídá obojí zas po stromích, po skudlinách.

Rochtali divocí kanci a k hlasu pospíchali, kde která bohyně k tanci po stranách pobíhaly. Diana tam potratila šípy, také lučiště, trávu zelenou zdrtila na louce blíž od houště

Když sebe slavík unavil, však nezavřel hubičky, ještě se vzdor postavil až právě nad housličky; zpíval, až jest svou dušičku s libým zpěvem vytlačil, přetrhl sobě žílčičku, když hlásek mocí tlačil.

Neb chtěje verš, nevím jaký, zanotit se mnou spolu, zatřepal kři-dílkem levým, po hlavě spadl dolů; pyskem na struny upadl, kobylkou na kobylku, jednou neb dvakrát kejbl (kývl), za dost maličkou chviličku.

Tu mne srdce zabolelo jako šípem raněné, oko se mi hned zalilo, líčko slze skropené; stokrát jsem zahořekoval: ,Ach, můj milý slavíčku,' tisíckrát jsem opakoval ,roztomilý ptáčíčku'.

Ach, kéž jsem tě byl raději na zpěv byl nevyvolal, byl bych se nikdá nermoutil pro tebe, že jsi skonal; já jsem tě do těch ran přived, života spanilého, o lesní rozkoš připravil, zpěvu přelíbezného.

Aspoň mysli tak nevděčné pro tebe nechci býti, bych tobě k památce věčné neměl nic učiniti, vyškubám z zemi travičku a udělám dolíček, mému milému slavíčku sám udělám hrobíěek.

Tu hned jsem smutně zahrabal to tělo nebožtíčka, pohřební nápis udělal, že jest tu hrob slavíčka; vyřezal, kde jest pochován ten nebožtík slavíček, k líbezné hudbě přivolán ten půlnoční zpěváček.