Shrneme-li podané zkazky, můžeme na základě jich podati představu, již má náš český lid na jihu českém o vodníkovi.

Vodník jest padlý pyšný anděl, který pro pýchu svržen byl z nebe; při pádu spadl do vody. Z dobrého anděla stal se zlý na věky, jenž jsa zbaven věčné blaženosti, nepřeje téže člověku k blaženosti povolanému. Proto mu vodník kde jen může škodí. Utopí-li člověka, vězní jeho duši pod »veskrejpkou« ve svém bytě, takže tato nebude nikdy blažena. Kdo odklopí veskrejpku, »vyslobodí« dušičku, která již se vznáší k nebesům a v tom ještě vybídne člověka, aby i ostatní duše vyslobodil. Již v této chvíli dobrou radou se odměňuje vysvobozená duše svému dobrodinci, ale vděčnou jest mu vždy, pomáhajíc mu po celý jeho život. Dle jiného podání lidového stali se vodníky samovrazi, kteří nesměli býti v posvátné půdě hřbitovní pochováváni, ale jenom v neposvěcené někde na křižovatce, nebo v příkopě nebo v lese. Co se však na hřbitovech pochovávají, není vodníků. Podobně i nebiřmovaní stávali se vodníky. Co se sv. biřmování uděluje často, není již vodníků.

Jak lid vodníka popisuje? — Velmi často jako myslivce se zeleným vyložením nebo jako malého mužíčka v zeleném kabátě, jemuž z levého šosu kape voda nebo který jest po levé straně mokrý, Nejčastěji však lid viděl vodníka jako malého chlapce v zeleném klobouce a zeleném kabátě, jemuž také z levého šosu voda kape; jindy zase jako malého chlapce v zeleném kabátě a červených kalhotech, jindy neudává barvy jeho klobouku, ale pouze s tímto na hlavě ho vidí, jindy ho vidi v šedivých šatech, který na šibenici, stavidle, buď korále z jedné ruky do druhé přendavá nebo si obyčejně vlasy česává. Také jako malého chlapečka v košilce na šibenici neb stavidle sedícího viděli. Hlavu má jako palici velikou, oči červené, nebo vypoulené jako pěstě a tělo maličké. Jako sám není hezký, nemá ani děti hezké; tyto jsou škaredé, pyskaté.

Vodníkem odvedená, ale později zachráněná holka sděluje, jaká jest domácnost vodníkova a co jest prací ženy vodníkovy. Má přísti koudel, jíž nikdy nedopřede, ve světnici jsou »veskrejpky«, jež nemají nikdy po vůli vodníkově odklopiti, protože pod nimi vězní duše utopených. Na-zvedne-li však odvedená holka veskrejpky, »vyslobodí« nejen utopené a uvězněné dušičky, ale i sebe, neboť ty jí už poradí, jak si má pomoci, aby se zachránila a obohatila; vždyť smetí, jež s sebou si má vzíti, promění se »venku« v peníze.

Při stěhování ho táhnou kočky, jichž počet jest různý. Vidí ho pouze ti, kteří by ho byli utloukli, kdyby nebyl slíbil, že se vystěhuje. Jiní lidé ho nevidí. Ašak i tu by ho zvířata přece větřila, nebo ta vždy člověka naň rázem upozorňují, ač také vodníka velice se bojí. Už jich do vody, kde byl vodník, který je přeplašil, nedostaneš!

Vodník proměňuje se ve mnohá zvířata, aby nebyl poznán a mohl se člověka zmoci, ač někdy mu jenom strachu nažene. Gím lépe se mu to zdaří, tím více se člověku vysměje-. Někdy se promění ve vrány, tele, ovci, bílou slepici, ale mnohem častěji v rybu u břehu plovající nebo na stavidle se mrskající. Nejčastěji a nejraději se proměňuje v zajíce a tu