všecky rozkazy svého pána, a pán hned mu zmizel. Voják bedlivě konal práci svou, a jíst i pít měl vždycky až nazbyt.

Po roce přišel čarodějník zase domů a ptal se vojáka, jak se mu vedlo? Voják odpověděl: »Dobře!« Čarodějník se ho ptal, chce-li i druhý rok ve službě zůstati? Voják službu přijal a čarodějník mu zmizel s očí. Voják zbývající čas krátil sobě čtením.

Za rok přišel čarodějník zas a tázal se ho, míní-li na rok třetí u něho ve službě býti? Voják svolil, a čarodějník odešel. Jednoho dne pravil voják sám k sobě: »Už jsem všecky ty knihy přečetl; ale přece bych se rád i do zapovězené knihy podíval'« Osmělil se, vzal knihu do ruky, otevřel ji a viděl, že je roztrhána. Sotva několik slov v ní přečetl, spatřil před sebou stát šest duchů, kteří pravili: »Co žádá pán?« Voják jim odpověděl: »Chci v tu chvíli býti v domě matky své!« Stalo se.

Voják tloukl na dvéře domku matčina, aby mu otevřela. Ale poněvadž to bylo už pozdě na večer, a matka jen samotná v domku svém nacházela se, nechtěla mu otevřít. Když příchozí prosit nepřestával, matka se nad ním smilovala, pustila jej do domku svého, ale nepoznala ho.

• Po chvíli žádal voják na ní ňákou večeři : matka však žalostně pravila: »Kde bych večeři vzala? Já jsem bídně živa a nemám nic jiného v domě svém, než co sobě denně vyprosím!« Voják tomu nechtěl věřit, ale když se o pravdě přesvědčil, pravil sám u sebe: »Musím hledat jiné pomoci.« Vzal do ruky knížku, kterou čarodějníku vzal, a začal v ní čísti. Objevilo se před ním těch šest duchů a tázali se ho: »Co pán poroučí?« On jim rozkázal: »Naplňte mi tuto kuchyň rozličnou vářou (vařivem) a dřívím.« To všecko stalo se, aby toho matka neviděla.

Ráno poslal voják matku vařit snídaní. Ona se mu zase vymlouvala, že nemá z čeho vařit. Voják ji nutil, aby jen šla do kuchyně, že tam už má všeho dost. Šla, a navařila jídla, jak nejlíp uměla. Po snídaní tázala se matka: »Co pak jste za jednoho?« On jí řekl: »Já jsem voják vysloužilec, sloužil jsem už přes dvacet roků.« Matka pravila: »Já mám také syna na vojně, který také tolik roků slouží.« Voják se jí ptal: »Jak se ten váš syn jmenoval?« Ona odvětila: »Jakob!« Voják zase ptal se jí: »Nejsem-li já ten váš syn?« Matka se nad těmi slovy pozastavila, dívala se na něj, ale nezdál se jí býti jejím synem; za dvacet let vyšel z podoby, a měl na tváři tříleté vousy. Když ale voják matce podal ruku a jí na ní znaménko ukázal, poznala jej a radovala se.

Syn tázal se pak matky: »Co tu nového?« Matka mu řekla: »Náš král má tři princezny, všecky na vdávání, jenom že nemají žádných bráčů.« Syn pravil: »Toť bude něco pro mě! Skoro ráno, matko, půjdete tam, a vyřídíte ode mne pěkné pozdravení.« — Než matka vstala od stolu, syn vyšel ven, začal ve své knize čísti, a hned se mu zas ukázalo těch šest duchů. »Co pán poroučí?« — »Doneste mi tři pykšly (krabičky) jako krejcar veliké a v každé aby bylo sto loktů damašku.« V tu chvíli měl ty tři krabičky, šel do světnice, lehl si a spal. Matka vstala, chodila po světnici a sama sobě řekla: »Ty opovážlivče, daremná jest mysl tvá a da-