„Život lidský"

Při vyučování ve druhé třídě obecné školy pozoroval jsem, že hoch Skála pod lavicí cosi prohlíží. Napomenul jsem ho, ale když po chvíli hoch opětně pod lavici se díval a s něčím si pohrával, sešel jsem k němu a poručil mu. aby mně dal (o, s čím si hraje. Hoch podal mně malou knížečku v tuhých deskách. Otevřel jsem ji a prohlížel. Viděl jsem, že tu zapsány jsou nějaké hospodářské rady písmem velmi pěkným.

»Co to máš?« tázal jsem se hocha. »Mně to dal strýček, abych si do toho psal.« »Čím je tvůj strýček?« »Dělá u zedníků.« »A kde byl dříve?« »Doma!« »Kde, doma?« »V Planici!« — Více hoch pověděti neuměl, jen to, že strýček se jmenuje Dezort a u jeho rodičů bydlí, a že to, co je v knížce napsáno, sám psal. Knížku mně půjčil. Když jsem knížečku tu doma prohlížel, shledal jsem tu zapsány pouze tři hospodářské rady o koních, a sice: Jak srst koně proměniti. Závodního koně takto poznáš, a koňské bělmo oční sehnati. Pak vynecháno bylo několik listů, snad na zapsání dalších rad, a pak napsáno skládání jakési, jedno pérem, druhé pouze tužkou. První nadepsáno: »Život člověka« a na konci podepsán Vincenc Dezort Druhé, tužkou psané, nadpisu nemá; i toto psal týž Vincenc Dezort, jak svědčí o tom ku konci jeho podpis. První skládání podává dle vypravování, které za mládí svého slýchal, druhé pak palrně sám dle vzoru prvního vymyslil a napsal. Proto též různě končí obě skládání a připisuje na konci prvního: napsal Vincenc Dezort, kdežto na konci druhého píše: sepsal Vincenc Dezort. Obě skládání s několika nepatrnými změnami tu podáváme:

Veliký jest Bůh a nesrozumitelná díla pro nás hříšné lidi. Bůh pro nekonečnou dobrotu svou odpouští těžké hříchy__aaše, protože stvořiv člověka, věděl dobře, co z něho bude. Poslechni, synu můj, toto vypravovali naši starci, když jsem byl malý:

Všemohoucí stvořil zemi, zřídil vše tak, jak to nyní kolem sebe vidíme, a konečně člověka, aby mu poskytl možnost nasytiti se všelikým blahem. Stvořiv člověka, určil mu třicet let života. Člověk poděkoval Tvůrci za tu milost a odešel. Potom stvořil Bůh osla a dal mu právo žíti dvacet roků, ale osel pravil: »Ó milostivý Bože, proč mi dáváš tak dlouhý život, nechci žít ustálený počet let. Budou na mně jezdit, budou mě bít, mučit, špatně krmit, proto že jsem trpělivý. Budu se vláčet po horách. Ne, neustaluj život můj. Bude-li možno, umru dříve.« Bůh prosbu oslovu vyslyšel a vzal oslu dvacel let života. Když o tom člověk uslyšel, pospíšil k Tvůrci a řekl: »O všemohoucí Bože! Ty jsi vzal oslu léta, račiž mi je darovati.« Bůh neříkal nic a dal je člověku. Šel člověk roz-radován domů.

Potom stvořil Bůh psa a dal mu dvacet let živobytí; ale ku podivu, ani pes nechtěl určitý počet let. »Ne,« pravil, »nechci tak dlouho