Z humoru Chodův.

Houdek byl truhlářem a dobrým truhlářem ; uměl také hráti »na kolik ištrmentů«, jen chyba byla, že míval při obojím tom řemesle velkou žízeň, a proto také Houdková mívala málokdy po hotově, z čeho nakoupiti. A tu co se stalo! Usmálo se náhle na Houdka štěstí. Zdědil chalupu. Byl zbaven starostí o činži, ano, ještě si mohl vzíti »do sedničky« podruha a sám činži vybírati. Pohříchu přišel čas a do chalupy teklo. A že Houdkova žízeň nepřestávala, nepřestávalo ani do chalupy pršeti. Dobří lidé zlobili se na Houdka a domlouvali: »Houdku, přikryj přece tu chalupu, přikryj!« »Proč pa bych ji přikryjval,« hájil se Houdek, »dyjť sem ji nehukrád, poctivě sem ji zdědil!« Jen že q jeho bezuzdném humoru hejtáci pokyvujíce si, vážně dodávají: »Dokud moh, nepřikryji chalupu, ale na stará kolena neměl, aby pořádně přikryji sám sebe!«

Pašeráctví neprovozovávalo se sice na Chodsku, pokud známo, aby se v něm hledalo živobytí, ale jednotlivci z každé osady rádi si zapasovali a pašovávali i zámožní, jimž jistě nebylo o ten nějaký groš, o nějž bylo to a to zboží za hranicemi lacinější.

Že by se mělo pokládati pašování za nečestné nebo i za nedovolené a hříšné, o tom se chodským pašerům ani nezdálo. Staré zprávy svědčí, že nejěastěji pašovávali chodští poutníci, kteří po zděděném dávném zvyku podnes putují do Bavor, a to hlavně o pátcích v podletí, když hlavní práce podělána, na Brod; do nedávná pak chodívali až několik mil hluboko do Bavor do poutnického místa Deggendorfa. Tito poutníci po nejupřímnější prosté své pobožnosti sotva kdy se vracívali bez drobných aspoň pašů. Mnozí však obtížili se — snad aby putování bylo svízelnější — vaky červené soli pro dobytek, kořením, tabákem i jinými věcmi, že se trmáceli a smýkali přes ty vrchy a houštiny pohraničně, neschůdné, v pravém smyslu slova do úmoru! A strach před pohraniční stráží byl nádavkem. Ba byli pamětníci, že došlo i ke srážkám se strážníky, a tvrdé hlavy byly měkčeny zbraní neb i oblomovány kriminálem. Takové zprávy a paměti učinily znenáhla veřejným míněním, že pomoci pašeru z úzkých velí lidskost. Dost o tom navypravují historií všelijakých, ale nám do celku a pod dnešní titul se nabízí zvláště jedna.

Finančník přišel na stopu pašerům a znaje »své lidi« i místo, usadil se na kraji lesa, kudy museli pašeři přijíti, ať přijdou, kdy přijdou. To nebezpečí neušlo lesákům, i pojali úmysl finančníka stůj co stůj z jeho stanoviště vylákati, ač ani nevěděli, kdo a odkud jest pašerák, jenž mu tu má přijíti do ruky. »Nechtě mi to!« zvolal tu v poradě nepatrný výrostek. »Nějak to provedena!«

A provedl. Po chvíli bylo jej viděti vycházeti z druhé strany ode vsi a mířiti do luk s uzlem na zádech. A stále se obracel, jako by na