někoho čekal. Tu najednou přidal do kroku a přidával víc a více, až se rozběhl a běžel a běžel a v tom tu už pozdálí někdo za ním — finančník! Výrostek ještě popoběhne a když finančník zadu hrozí, stane a čeká a pohodlně si sedne na uzel. — »Kam s tím uzlem?« ptá se finančník doběhnuv všecek uřícen. — »Do Korova k ševci — s vobutím!« zněla chladná odpověď. — »Rozvažte to!« Stalo se, a finančník mrače se, nechtěl ani očím věřiti, že to všecko zboží jest opravdu pro příštipkáře. — »Proč ste tedy utíkal?« durdil se finančník. — »Chtíl sem se zaříť!« odpověděl mladík lhostejně. Ale v oku výrostkovo slehl plamen radosti a z něho vyznívala jiná zpráva: »K vůli pašerákům.«

8. Chlapci lmjoni. Že jsou chodští chlapci kujóni, ví každý na Chodsku a nejlépe vědí staré baby a děvčata; co tyto dvojí od nich do roka zkusí! Ale děvčata nemohou si pomoci, »je to mezi chasou«, a u starých bah si to chlapci napravují, dávajíce jim »poctu« (píti) při muzikách. Ale někdy se opováží ti kujóni, že to není k omluvení.

Tak co neudělali kdy si Vitouc »děvce«! Děvka tuze spávala; ráno jí sluníčko dlouho svítívalo do.očí a domácí se jí navolali do omrzení. Tu přivstali si na ni chlapci a když Vitouc vstávali a šli Hany budit, nenašli nejen Hany, ale ani jejího lože. Teta Vitouc opravdu se ulekla, co se s Hanou stalo ; vyskočí na náves a tu vidí — Hanino lože na kraji v plavišti a Hana, nic o romantické výpravě netušíc, chrápe na celé kolo dál. Teta se smíchu nezdržela, ale zpamatovala se a posílala brzy chlapce i děvku do horoucího pekla. Ještě dobře, že bylo záhy, že neviděl než málokdo, jak teta se zamračenou Hanou samy tahají se s ložem z pla-viště do srubu.

A ještě horší kousek vyvedli jednou ti kujóni houjezští. Tam měli, nevím už na kterém dvoře, děvku, ta tuze »trpěla na volání«. Když s ní některý chlapec začal, nebyla by prý dbala, aby na volání vystál u okénka do rána. Proto nabažili se jí všickni a uradili se, jak ji potrestati! Smluvili se a přišlo jich na volání několik a když jich zase slyšeti nechtěla, vylákali ji, aby se z okénka naklonila a tak ji zvenčí přivázali za švestku na dvoře a nechali, až se musela dovolati pomoci sedlákovy a s ní i ostré káry.

Ale jednou si chlapci smyslili se svými kousky na někoho, kde se jim nepovedlo Chtěli pozlobiti tabáčníka Vojtu. Na večer, když se chasa na návsi už rozcházela, řekli si někteří, vlezli mu do kolničky a tam zticha kramařili a z ticha vynášeli a ráno, když lidé vstávali, měl tabáčník svůj vozík na jednu krávu — na hřebene své chalupy. Lidé se smáli a tabáčník — místo čekaného hněvu jen šklebil, málo mluvil a když mu přišel první chlapec do ruky, vypral jej tak na čisto, že seznali chlapci za dobře, hned vší práce nechati a za bílého dne za výsměchu velkých malých kus po kuse zase snésti a v kolničce pěkně jej zase sestaviti. Když byli hotovi, tabáčník se smířlivým úsměvem chlapce propouštěl hroze: »Kujóni, zmýlili jste se; já jsem voják!«