Dysi stará Křúpalka zahlédla u Hanče stříbrný prstének.436) Udřela na ňu, od koho to má. Tož Hanča sa přiznala, že od Antoša Trčálkového.

Tatik sa radii z malkú. Že tá rodina je všelijaká. Ale šak nedy su staří všelijací nespřaťé,437) a mladí sú pěkně živi. Jak u těch Čapáků. A z toho zas, staří sú hodní a mladí darební. Radili sa aj ze stařenku Hořélkovú, dyž k ním přišla na besedu.

Ja, dyž člověk do toho nevidí, pravila stařenka. Koňaříčka jak sa chválila, jak sa její sestra dobře vdala. Tam byly šrajtofle plné, škřichy438) plné a včil — chodí po nájemkách. Člověk neví, jak s ním do posledka vyjde. Já pamatuju : měli a nemajú a neměli a majú, a tož takové divné pády idú na lidi, a tož člověk istoty na to nemá.

Což ju máme nutiť, a ona si potom bude naříkať na nás, pravil tatik.

Matka potom vykúšala439) na Hanči a viďaci, že sa nedá odbit od Antoša, praví :¦ Tanu, tož šak móže k nám chodit Šak sme ti to už všelijak předkládali. A měla bys z toho zachořeť . . . Jak chceš si dělaj. Nebránili sme Jankovi, nebudem ani tobě. A starali sme sa nad Jankem, a tož néni to tak, jak sme sa báli. Tož aj tobě snáď dá Pámbu ščestí.

Dysi dopoledňa Maruša kúpala cérku a zpívala jí: Čapu — čapu — čapušky, 44lt) pojedeme na hrušky ... V téj sa otevřu dveři a do neide, jak Antoš Trěálků.

Starý Křupala naň bleďél z popod ol očí, nač ale zmírá, ale šak badál*4t) — dyť dopoledňa sa na besedu nechodí. Janek ho vítal oščá-davo,442) Hanča pošepty. Enom Maruša ho přivítala pěkně hlasito.

Uložaci cérku do kolébky, šla vyleť vodu a vplzla443) za maměnkú do kuchyně. Krúpalka prám smažila koblihy a Boží milostě. Maruša jí pravila, do přišel.

Ach, cérko, veť já sem ho viděla. Já tam račik ani nepůjdu. Sa ně zdálo, že ně tatik nesl mléko z chléva, tož sa ně to snaď vyráčí,444) starala sa Krúpalka. Beztoho fla potípá,445) že držím z Hanču, a tož co já hříšná — dyť člověk neví, jak by to bylo lepší. Mně sa to z Antošem nelúbi, ale tož co, dyž ona si nedá řécť. Dyť to ani nebývalo čúvať, aby sa děvčica do chlapa tak zažhrala. To Rozuša Pantálkova sa za siobodna tak zabuchla do Jana Šopákového. Dyž ho odvedli, tož iného nechtěla. Ale potom přeca si vzala Škrobieu, dyž tedová slúžíl voják aj štrnást roků. A ten Šopák příďaci z vojny, vzal si Francku Šarmanovu, bývali napřeď tam, co bývala obecní pastýrňa. Dyž umřel Šopák, tož tá Rozuša tři dni plakala v komoře až do pohřeba.

Šak já sem jí to už také kolikráť rozkládala, pravila Maruša.

Och, šak bych sa už raci viděla v hrobě ! ochkla Krúpalka.

V izbě žatým rozprávjali, řečnovali hen sem tam, ale nebylo to slané ani masné. Všeci očkávali, kerý prv začne.