neznají. Tak ztratíme drahocenný, svérázný klenot z pokladnice lidového prastarého umění.

V četných obcích slováckých, kde až dosud krojová malebnost a původnost se zachovala, začíná hlodati rez sevšednělého světa a vtírá se lhostejnost a pohodlnost do našeho lidu. Tyto vlastnosti znemravňují venkov, neboť upadá bývalá čilost v nedbalost, pilnost v netečnost. Kdežto dříve vyšívalo se dům od domu, dnes už po většině pracují vyšívačky z povolání pro celou obec. Která dívka nemá peněz, aby si mohla poříditi a zaplatiti vyšívání, tedy to nahradí tím, že si všije do rukávců koupené fabrické, strojové vložky. Tato nákaza strojová se vůčihledě šíří a my s bolestnou náladou hledíme vstříc této budoucí neodvratné ztrátě a zkáze převzácného odkazu po předcích svých.

Náš dosud neporušený lid začíná splývati s okolím, které dávno již sevšednělo a ztratilo krojovou rázovitost. Tak nepozorovaně, tiše, jako ranní mlhy rozprostírá se zvolna, ale důsledně nevážnost krojová po našich obcích, kus po kuse se tratí, odpadává, ale nenahrazuje se novým, děvčice nevyšije si nic nového, jak doírhá a došpiní lipský šátek, již si nový nekoupí, jde ke kramáři a koupí si bezcenný cár a váže si šátek pod bradu. Je to rychlejší, pohodlnější — ale jak ohyzdně to křičí, když jde děvčice v kroji a na hlavě má »panský« Šátek. A tento zlořád se šíří jako morová nákaza hluboko i do nejzazších obcí našich, kde se bránili houževnatě poruše kroje svého. I tam, kam jsme ku své potěše chodívávali na národopisnou pastvu, abychom viděli ještě v celé nádheře a v plném jasu malebnost krojů a neporušenou, rázovilou tvorbu, abychom tam čerpali z tohoto převzácného pokladu a pramene materiál k lidopisným studiím, kroj se kazí. . .

Porucha nastala a nedá se již vykliditi. Ani si toho nikdo skoro nevšimne, jaká nenahraditelná škoda nastane, jak kdysi toho litovati budeme, že jsme nenastavěli hrází kolem našich zachovalých slováckých obcí, jež jsme posud pokládali za bašty národopisných pokladů. Ano, pokladů, jaké dávno jiné národy ztratily a dnes jako drahé skvosty sbírají kde jakou sebe nepatrnější památku ze starých dob, z oněch časů, kdy lid se clonil v nádheře svérázného, samorostlého umění a měl více pýchy a hrdosti než dnešní sesmutnřlý lid i kraj.

Náš lid musí hledati si živobytí v cizině. Doma je nedostatek a žádný výdělek. To, co se na chudých rolích urodí, nestačí na celoroční výživu rodiny. Proto odcházejí celé rodiny každoročně na cestu za výdělkem do Rakous a do Uher Skoro půl roku i déle plahočí se po cizích lánech, kde v potu tváře vydobývají si chleba vezdejšího, kde ochraňují denní výdělek, aby měli zásoby přes zimu. Davy stěhujících se rodin každoročně rostou, berou i drobné děti na práci. Tato drobotina zkusí tam nejvíce, protože je bez dohledu a opatrování, nikdo si s ní nehraje, nikdo jí nezpívá, nikdo nevykládá pohádek. Taková samota a opuštěnost zhoubně působí na duševní vývoj dítěte. Nedivme sp tedy, že se mládež tato pozvolna svému rodnému kraji odcizuje, neboť děcku chybí okolí a nevti-skují se mu v duái první dojmy z mládí čerpané v rodném zátiší z rá-