zovitébo okolí. Tak cizina odrodí nám dorost, a těkavost s místa na místo vyhlazuje lásku k domovině . . .

Pohleďme na tyto rodiny, když vracejí se z cizích robot do svého domova. Shledáme se s nimi všude na pozdní podzim v četných železničních stanicích od Vídně počínajíc. Ani hyste jich nepoznali! To nejsou naši horňáci, to jsou do trhanských šatů přestrojené maškary. U vetešníků nakoupili si cárů, kabátů, kalhot, klobouky, dětem šatečky — hle, zde plíseň nákazy krojové, kterou zavlekaji nevědomky do svého domova. A nejen pro sebe, ale i pro sousedy a sousedky nesou v uzlích těchto hader, jimiž pozvolna domácí kroj ruší a kazí.

A nemůžeme zasaditi stavidla této počínající poruše, která má do budoucna zlé účinky; nemůžeme tomu učiniti přítrž, aby náš lid nechodil do ciziny po práci, neboť doma nemůže se uživiti, poměry národohospodářské jsou stále horší a selskému lidu nijak neulevoje se v břemenech. Kdyby náš lid zůstal doma a po domácku se živil, jak to před lety ještě bylo snesitelno, nechodil by z domova a také by se nekazil a neměly by na nřho vlivu různé proměny vyplývající ze styků s cizinou. A tak horempádem sesouvá se malebná budova národopisných krás Slovácka do rumu všednosti.

Náš lid po staletí statečně uhájil svéráznosti a ryzosti. Po staletí byl věren tradicím svých předků a neustoupil ani na píď prese všecky styky s cizinou, vždy stál pevně a neohroženě, pyšnil se vedle jiného svým malebným krojem a nedal se nikým másti. Avšak všehlodající a ničící zhoubonosná móda bezbarvosti stírá i zde malebné krásy krojové. Jak ty pozvolna hynou, tak i s nimi navždy pohříží se na dno zapomenutí staré mravy a zvyky, těsně to přiléhající součástky národopisných tradic.

Je žalostno pohlížeti na řídkou řadu osad slováckých, ve kterých sžíravě hlodá červ na zkáze kroje národního. Zvolna pracuje, avšak s úspěchem. Spatřujeme již značné průlomy, které se již zaceliti nedají Jednak mužští odhazují kožichy, beranice, nohavice, zaměňujíce je za burnusy, širáky a spodky, jednak i ženské na místo vkusně vázaných lipských šátků nosí jarmareční šátky vázané pod bradu, na svatby vplétají do vlasů ohyzdné věnečky, na místo bot a faldovaček obouvají šněrovací střevíce, nosí punčochy a do rukávců všívají tkané vložky na místo drahocenného hedvábného vyšívání. Pozbýváme pozvolna jedno po druhém, nákaza hlodá a brzo bude po rázovítosti kroje. Zbudou trosky zpola selské, zpola městské: maškary!

Naše národopisná žeň, naše chlouba bude brzo u konce; nebot nestaví se nikde překážky, aby se zamezilo šíření osudné a zkázonosné přeměny v našich zachovalých dosud obcích slováckých, které byly lak ohatým zdrojem pro studium národopisné a hledaným útulkem umělců a Přátel našeho rázovitého lidu.

I