Staré zřízení obecní.

Úplný převrat naslal r. 1848. ve starém zřízení obecním. Obce rázem vybavily se z područí vrchností, lid si oddechl od tísnivé roboty, ale důležité paměti o tom, jaké bývalo zřízení obcí v době nedávno minulé na Dymokurskn, Ghlumecku a Poděbradská, padají rychle v moře zapomnění, vymírají s bývalými poddanými. Z jejich vypravování a starých zápisů vznikla práce tato.

Povýšené stanovisko vrchností asi zavinilo, že i na vsích mezi lidem poddaným vyvinulo se znenáhla dle poměrů majetkových t. j. dle množství pozemků několik rozdílných tříd, celá stupnice od nejbohatších k nejchudším. Správu obce a požitky z ní, pokud ovšem vrchnost dopustila, drželi ve svých rukou poddaní »ze živností«, jinak sousedé či gruntovníci zvaní. Byl to především «celej sedlák« (celoláník), jenž držel nad sto korců polí, několik párů koní, stádo skotu a bravu; také robota jeho byla největší: v týdnu Iři dny jezděcí celoročně a od Jana do Václava ještě týdně tři dny pěší. Nezřídka rozdělil otec dětem statek a tak vznikly půllány. Nejvíce však mezi sousedy bylo ch a lu p-níkův; kdo měl pozemků víc než 24 korce, slul velký chalupník. s menší výměrou malý chalupník. Ghalupníci neměli koní a také robotu konali jen pěší, posílajíce v týdnu třikrát »statnýho« (chasníka) ku dvoru.

Baráčník neměl polí a robotoval pánům zdarma, gruntovníkům za trochu obilí, mouky, chleba. Sousedé ho nejen nepřijali mezi sebe ku správě obce, ale mu také nedovolili držeti více než dva kusy dobytka (krávu a tele). Měl-li ho přece více, však mu za pasení >na vobci« bylo při pořádnosti tolik vyklopiti, že ho přešla chuť rovnati se chalupníkům. Nepřátelství mezi sousedy a baráčníky na mnoha místech dosáhlo vrcholu v době převratu, kdy slunce svobody i u druhých vyvolalo touhu po novém lepším životě. Z několika případů uvedu jediný charakteristický. V Chotěšicích »na vohradě« (paslvinn plotem obehnaná) pásli od nepaměti gruntovníci koně a voly. Po »konštytuci« položili baráčníci k obci 60 zl., zorali pastvinu a oseli — první své pozemky. Pozemků užívali po tři léta a již si dělali na ně právo Gruntovníci chtěli je zpět, ale nešlo to po dobrém. Baráčníci a zvláště jejich ženy bránili políčka tak houževnatě, až došlo i k biíce. Když jim totiž chtěli sousedé prodati »ratolest« (obilí na stojatě), přepadli je, ozbrojení jsouce podávkami, vidlemi a z vohrady je zahnali. K nové prodeji přišli však četníci a milou ratolest jim přece prodali. Ale pokoje nebylo. Ač ku sklizni přijeli r. 1852. dragoni z Poděbrad, přece se baráčníci vzbouřili a na třicet jich bylo zavřeno. Na podzim chtěli tam sousedé rozsévati sncsku; tetky z baráků přitáhly, rozsívky jim roztrhaly a tak dokázaly alespoň, že vohrada zůstala nadále obecní pastvinou.

Ještě zbývá uvésti, že baráčník konal v roce 13 dní pěší roboty a na Ghlumecku ještě mimo to chodil na šest dní do zámku »na ordianc«