Na schodě.

Dyž nebylo po dobréj, byío po zléj. Antoš Trčálků z Hanču Křúpa-lovú sa vzali. Ale to už nebyla svaďba taják Jankova. Křúpalka praviía, že Hanči raci ty tři stovky šajnu přidajú, co vydali za Jankovu svaďbu. (Ona pořád' ešče čítala na šajny, na torale a na groše, třeba sa jí tatik s tým smíl.) Hanča s tým byla zvolící.

Šak svadba néni všecko, pravila stařenka Hořélkova. Pamatujež-i, Rozáro, jak sa vdávala Matuščíčka. Na tú svadbu sa celé město dívalo, všady byli vystúpení, a včil jak je už dávno bez muža. Sem ju potkala jednúc, odpočívala z břemenem na zédce u mostka. Jářku: tož to sama vláčíš? — A tož do by ně to nosil? Jářku: a tož Hanča? — Ja, Hanča, tá leží od Velikéj Noci, tak přes izbu sa převleče. — Chuděrka, sa ně stěžovala a ty prsty, ty hánky461) vám měla černé až hrůza, to velice znať od léj trávy. Že si nemyslela, nač ona přídě na starost

Za svědky byli Zgabaj ze strýcem Křúpalovým. A tož tak sa to od-baviío potichy — kroměvá lidských řečí. Veť staří Trčálci zprvšku nechtěli ani na svaďbu íť. Což je to enom za srče! Dyť diťa je přeca diťa! Ale to ta Trčálčena huškala465) starého. Byla těm starším děťorn — Antošovi a Jozeíovi — macochú. A tož macocha, pravíja, enom jedna byla dobrá, a z téj že čert lávku uděláí. Ja, byla by ráda vyzbyla ty nesvoje — Jozefa a Antoša — bez grejcara z domu, aby těm jejím fa-ganom věcéj sa dostalo.

Tož bylo řečí všelijakých: Och, věřte, lidé, co nepovíte, hleďte vy sa — yssa — syssa!466)

Galétčena roznášaia patenty. Že u Křúpalů čekali hostě z ženichovéj strany a tam jich volali — oni: že musíja napřed g ženichovi a teprú z ženichem pro nevěstu — au Trčátků jim nedali nic jesť ani do huby, tož teprú šli z ženichem ge Křúpalom. Ale u Šviráků sa skradla.467) Švirák ju vypočút, ale už při řeči si hladil kolena. A začal:

To sú čase — pohrůziť468) někoho, dyž sa topí. Vidíš mrvu v oku bratra svého a břevna v oku svém neznamenáš? Enom ty si, milá Francko, pamatuj na zadní kola. Šak máš také cérky slobodné.

Oh, naše eerky, tý — šak móžu řéct. . .

Ja, raci neprav. Veť každá liška svůj ocas chválí a kerá ho nemá,