musela jeho ženě sloužit. Později uloudil mlynářova syna, Honzíčka, a měl je tam oba.

Začal Honzíčka sužovat. Jednou mu kázal, aby navázal do povřísel kopu písku, nenaváže-li, že bude zle. Honzíček vázal a když nic nedovedl, začal plakat. Kačenka mu zanesla oběd, a on ještě neměl nie navázáno. Povídala mu: »Budeš-li mne chtět, všecko se to spraví; já ti pomůžu.« On slíbil, že ji bude chtět. A když obědval, odešla Kačenka, a hned tam byli chlapi a navázali písku celý ráz. Ona mu zakázala, aby ji neprozradil. Vodník se ptal: »Navázaťs?« On: »Navázal.« — »Máš štěstí! Zítra budeš vázat kopu skokanů, sice bude zle s tebou.« Když nemohl nic svázat, Kačenka mu zas pomohla, až měl všecko povázáno, co vodník poručil. Potom si naříkali spolu, a ona řekla: »Budeš-li mne chtět, utečem spolu pryč od Vodníka.« On, že ano. »Oni budou pevně spát, a my utečem; jenom mne poslouchej.« O půlnoci postavila Kačenka přeslici do koutka ke dveřím a řekla: »Přeslice, ozvi se za mne.« Pak naplila na práh a řekla: »Prahu, ozvi se za mne.« Potom drbla Honzíčka, otevřeli dvéře a šli ven. Přikázala mu: »Neohlídej se nazpátek, až půjdem.« A utíkali. Ona se ohlídla, ale ještě nikdo je nepronásledoval. »Utíkej,« řekla, »ještě nejde žádný za námi.«

Mezi tím probudila se Vodníkova a volala: »Kačenko, vstávej!« Přeslice ozvala se: »Hned, hned, panímámo,« a Vodníkova usnula. Pro-cilla a volala znova: »Kačenko, vstávej!« Práh se ozval: »Hned, panímámo!« A když po třetí zavolala, neměl se už kdo ozvat. Vodníkova skočila na nohy a když neviděla Kačenky ani Honzíčka, zavolala Vodníka: »Vstaň, už jsou pryč; běž za němá;« ale zapomněla mu říct: >Co budeš cestou vidět, to budou oni, to vezmi s sebou,« a Vodník běžel a když je zdoháněl, Kačenka se ohlídla a řekla: »Honzíčku, budeš mne chtět?« — »Budu,« řekl. Ona ho seštuchla s cesty, a on se udělal hruškou, stromem, a ona krásnou hruškou na tom stromě. Vodník běže okolo řekl: »Toť krásna hruška; až půjdu zpátky, utrhnu ji ženě pro potěšení.« Jak zašel, oni šupli na cestu a zas utíkali v jinou stranu.

Když je zdoháněl po druhé, udělal se Honzíček šípem a Kačenka růžou (růží). Vodník vida šíp, řekl: »To je pěkná růže; až půjdu zpátkem, utrhnu ji ženě pro potěšení.«

Oni zas obživli a utíkali. Vodník už je zas doháněl. Přišli k rybníku otce Honzíčkova, a Honzíček udělal se káčerem, a ona kachnou, a po vodě plavali. Vodník vida je, řekl: »Až půjdu zpátkem, chytnu ty kačeny k obědu pro ženu.«

Potom, když Vodník přešel, vešli do mlýna. Kačenka řekla: »Když přijdeš k rodičům, nedej se na levou tvář políbit, sice by's na mne zapomenul.« Rodiči ho políbili na levou tvář, a on načisto zapomenul na Kačenku, že ho vysvobodila, ačkoli sloužila za děvečku ve mlýně. Rodiči chtěli Honzíčka ženit a chystali svatbu; nevěsta byla jiná. Kačenku jako by mu z hlavy vylíčil.