Martinkové, chasa nezbedná.

Osv. Martině měnívala chasa službu. Vedli si služebníci, hledající o sv. Martině nového místa, prostopášně, natropili všelijakých mrzutostí. Propuštěni od pánů, scházeli se, veselili v bujných radovánkách, aby na ně měli peněz, žebrali dotěrně »pomoci«, slarali se málo o příští služba. R. 1598. činí opatření Rudolf II. proti nezbednostem »Martinků«: »Sírany pak Martinků^, kteří mají obyčej ze všech krajin, při sv. Martině dosloužíce, do Prahy se obraceti a zdeť v zahálce zůstávati, na to taky úředlníci pozor míti budou, aby jich šenkýřové nepřechovávali.«

Pěkný obrázek,- jak Martinkové řádili, vylíčil Marek Bydžovský z Florentina v rukopisu pražské universitní knihovny »Rudolphus rex«. Neúplně a chybně otisknul Mikovec se zatajením pramene a s mylným vysvětlením. Píše (Lumír 1851, I. str. 483—4): »Jednou z nejzpupnějších rot loupežnických byli Martinkové, o kterých zde svědectví souvěkého rukopisu českého klademe.« Martinkové nebyla žádná rota loupežnická, nýbrž bujná, zdivočilá čeládka, propuštěná o sv. Martině ze služby. *)

»Téhož léta (1590) měsíce listopadu, okolo sv. Martina, Martinkové i jiná chasa okolo Prahy, sebravše se v nemalém počtu v krčmě pod Babou, přišli k Roztokám, tvrzi pana Davida Boryně a tu nalezše zavřenou, někteří z nich jsouce povědomí mostu, kterak se spouští, otevřeli sobě a zmocnivše se předně čeládky a ji uzavíravše, potom udeřili na starého pána, kterýž leže v komoře sám jediný, porozuměl, co se děje, vstal a vzav pytlík peněz, vyhodil jim, řka: ,Nu, padouškové, vím já, že byste vy pili, vezměte sobě a jděte do krčmy a propijte je.' Oni nemaje na tom dosti, vzavši kládu nějakou i vyrazili dvéře, a tak i pána zmocnivše se, byli by ho tu hned i zabili, kdyby jeden z nich jeho ne-zastoupil, nicméně však dosti dobře jemu přidali, že potom od toho zbití dal jim klíče a oni hospodařili, jak se jim dobře vidělo a pobravše jemu na zlatě a stříbře, též penězích, do 30 tisíc, jakž správa se činila, odešli.

Totéž paní Johance Chodouree na Oujezdci za Chodovem učinili a dobyvše se na ni Martinkové, nepoznali ji, když ona proti nim, vida nezbytí, vyšla a jim klíče dala, a oni nadavše ji býti šafářkou, propustili ji a tu opět dobře hospodařili, že ji zlatý řetěz, sukni její drahou, plátna, prostěradel, mlíčního a k čemu přijíti mohli, to s sebou odnesli.

Potom někteří z nich do dvora pana Jana Ghystole Cholopickýho, žádajíce od něho nějaké pomoci, a on porozuměvše, že sou nějací špehaři, odbyl jich pěknými slovy, dav jim 4 kopy, a na zejtří ráno hned do Prahy se stěhoval.

V Snitičkách u Zlíchova krčmu vytlouklí, krčmáře s krčmářkou svázali, peníze, šaty ložní a k čemu mohli přijíti, to vše pobrali.