se neozývala, neboť prý to volá čas. Kdyby se ozvala, do roka by zemřela. — Volání to slýchalo velmi často mnoho lidí.

V č. 21. »ve tvrzi« narozený Frant. Moravek vypravuje, kterak on jako chlapec často v noci vídával, že do sednice přišli čtyři černí muži, oblečeni jako jesuité, sedli si ke stolu a když asi hodinu — ničeho ne-mluvivše — poseděli, s šustotem ze sednice zase odešli. To viděli i ostatní domácí a strachem se všichni třásli. Ve stavení tom bývalo asi třikrát do roka vždy o půlnoci slyšeti nábožný a smutný zpěv, při němž všechny domácí pokaždé hrůza obešla. Co by to za zpěv bylo, nikdo nevěděl, zdálo se však, jakoby to zpívala nějaká dívka. Zmíněný Moravek měl stavení »ve tvrzi« po svém zemřelém bratru Janovi zdědit, ale z bázně před strašidly — ač byl jinak člověk velmi silný a veliký práč — raději dědictví se vzdal.

V čísle' devětašedesátým v Novyvsi strašívalo taky, jen že to už je moc dávno. Vostávala tam vdova. Dříu u ní bejvaly častý přástvy, ale pak, dyš tam strašilo, nechtěl tam nikdo uš chodit. Duch strašíval takle: někdy večír peřiny na bidle samy vod sebe se hejbaly, nebo bej-valo slyšet z venku jako dyš někdo tluče paličkama na krč, co se len a příze tloukávaly. Jednou ležela ta vdova večír*) na krumpešti; tu přišel k ní duch a volal na ni: »Barboro!« Ale ona se bála a ani nevodpovědola, a duch za chvíli odešel. Ale přišel zas druhou noc a volal estě silnějc: »Barboro!« Tu se vdova ptala, kdo to je. Duch vodpověděl: »Dyť víš, kohos měla!« Z toho poznala, že to je duch jejiho neboštika může. Pak ji duch poručil, aby dala do třech kostelu na mši svatou, že bude vy-svobozenej. Vdova se eště ptala, proč ty muka trpí a duch odpověděl, že trpí trpící s povolujícím. Ze živobytí mužova hleděla si přej žena jeho jinejch muskejch a von ji to trpěl. Za to po smrti musel strašit. (Vypravovala stařena Rudišová z N. Vsi.)

Na pozemku č. pare. 2199 v Nové Vsi bylo prý pohřebiště, na němž za nepamětných časů kteréhosi moru pochovávali z osady Sýřeno v a. Zemřelý Jan Hraba slyšel v těch místech zcela jistě hráti sbor hudebníků a mnoho lidí zpívalo píseň »Pange lingua«. — Též ne-božtík Jan Mizera slyšel tamtéž krásnou hudbu a píseň. Svatba v ten čas nikde v okolí nemohla být, ani zábava, ani jakákoli hudba, byla to tedy jistě tajná hudba podzemní. Mizera slyšel hudbu s počátku slabě když ale lehl uchem k zemi, slyšel hudbu silněji a zcela dobře rozeznal varhany. Na strašidla nevěřil. (Vyprav. Ant. Mizera z Nové Vsi.)

Nebožtík Jan Rudiš a František Procházka šli jednou docela ve dne ze Zdaru (pod Kumburkem) a »ve skalkách«, co je ten starý hřbitov, někdo po nich hodil jako kamenem, který padl Rudišovi pod nohy a jak Rudiš šel, kámen se mu pod nohama válel. Rudiš se pod nohy nepodíval, ale obrátil se, aby viděl, kdo to hodil. Procházka ho ale přiměl k rychlému útěku. Běželi oba kvapem až na blízký kopeček a tam teprv ulekaný Procházka řekl Rudišovi, že to nebyl žádný kámen, ale že to byla »umrčí« hlava. (Vyprav. Jos. Mizera z N. Vsi.)