Trojice k Cihelně, odkudž pocházel. Šel si, chudák, posledně odpočinout do své chalupy. Já jsem byla tak spletená, že jsem nešla přes náves domů, ale obešla jsem humna a dostala jsem se v 11 hod. domů, kde mně netrpělivě již čekali. Divím se, že jsem se z toho nerozstonala.«

Babka se odmlčela, a upřela na mne své šedivé oči. Hleděl jsem na ni jako v překvapení. Bába postřehla, že tomu nevěřím a proto povídá: »Nemysleji si, že bych lhala — vše, co jsem řekla jest svatosvatá pravda, jako že je Pánbu nade mnou. Na vlastní oči jsem to viděla.«

Abych osvětli! celou věc, musím sděliti tuto pověru velmi rozšířenou. První noc po pohřbu mrtvého nesmí nikdo ležeti v posteli, ve které pohřbený zemřel, postel musí zůstati odestlána; mrtvý si přijde jistě odpočinout. Babka vykládala si své vidění tímto způsobem — vlastně touto pověrou. —

Nejzajímavější však případy zjevování mrtvých ponechal jsem si na konec. Případy ty, od různých lidí vypravované a jimi (jak říkají) viděné a slyšené, týkají se jedné osoby v Osečanech zemřelé.

Asi před patnácti lety oženil se B . . . ý, nejbohatší to sedlák z celé vsi poprvé. Vzal si za ženu dcerku sedláka ze Živohouště, dosti bohatou. A dobře pochodil. Selka Johana, ač slaboučká, droboučkého vzrůstu a nevelké síly, celý Boží den stála u plotny, pracovala do úpadu. A což jaká byla k lidem! Vzor dobroty a laskavosti! Žebrák neodcházel od nich s prázdnou, vypomohla komukoliv, kde a jak mohla. Brzy stala se pověstná svou dobrotou po celém okolí, a všichni na ni ještě dnes vzpomínají. »Ta ženská, to byl anděl,« povídali mi lidé. »Učiněná dobrota!«

Statek vzrůstal. Bylať rozumnou hospodyňkou. Po celém domě bylo slyšeti za dne klapání jejích pantoflíčků, když šukala po stavení, uklízela, pořádala. Avšak nežila dlouho v naší vsi. Při druhém děcku ve strašných bolestech zemřela, dříve než mohl býti lékař zavolán. Muž její byl celý nešťastný. Naříkal, plakal, skoro se rouhal — měl ji velice rád. Ráno byla již ves brzo vzhůru — zvěděli, že tu noc zemřela laskavá panímáma. »Kdo by si to byl pomyslil,« říkali lidé, »včera ještě chodila zdráva, roznášela jídla hostům shromážděným (bylať předešlého dne pouť), vše sama dělala — a druhý den, mučennieké bolesti — na prkně.«

Kde kdo, všichni pro ni upřímně plakali a naříkali. Vždyť to byla dobroditelka chudého lidu, srdce její ustrnulo se nad bídou chudáka, pomáhala kde mohla, a nyní zesnula. »Tu si Pánbu jistě vzal hned do nebe,« říkalo se.

Paní Johanka byla pochována. Avšak neminulo několik dnů, počaly proskakovati divné a hrůzné pověsti mezi lidem. Tu ten, tu ten přišel s nějakou zprávou, na níž se až zaklínal, že jest pravdivá. »Hnal jsem z pastvy, byl juž večer,« povídal mi jeden, »a v Kravařovicích se ohlédnu — a koho nevidím, paní B. tam stála. Zděšením jsem se s místa nemohl hnouti.« — »Šla jsem ráno do kostela na roráte«, vypravovala mi stará K., »a na návsi jsem ji spatřila (jako vidím vás) půl bílou, půl šedivou«.