Narozené dítě zesnulé paní dáno bylo místní kovářce na vychování, která se o ně s nevšední svědomitostí starala. Doma nemohl se o ně nikdo starati, neb matka byla mrtvá — a ovdovělý manžel ze zármutku dlouho nemohl se k novému sňatku odhodlati. Kovářka mi opět povídala toto. »Sedím v sednici. Malý Matýsek spal v kolébce, právě jsem jej od prsu byla uložila. Obrácena jsem byla obličejem k oknu. Byla již značná tma venku; v kovárně ještě pracovali. Pojednou se mi zdálo, že někdo bledí oknem do světnice. (Nehleděla jsem na okno.) Pozdvihla jsem hlavu — a až se mi krev v žilách zastavila. V okně spatřila jsem paní Johanku s dítětem Matýskem, kterého jsem právě ve chvíli uložila do kolébky, na zádech. A to mi nikdo nevyvrátí, viděla jsem ji jasně a zřetelně.«

Chasník jeden povídal: »Šel jsem večer z hostince. A tu spalřil jsem ji státi v soutce.« ^Soutka jest úzká ulička mezi školou a statkem, jenž právě byl majetkem onoho sedláka, a kamž se, bohužel ne na dlouho, paní Johanka vdala.)

Avšak nejen venku byla nebohá paní vídána, též domácí čeleď, pantáta, příbuzní pozorovali různé zjevy. Příbuzná M . . . lá, jež nyní na statku hospodařila, povídala mi: «Leželi jsme večer již v postelích. Všude bylo ticho. A najednou slyšíme vedle v přístěnku jakoby otevření dveří a klip, klap, klip, klap — zvuk to pantoflíčků nebožky panímámy. Sedlák sebou hnul a povídá na mně. — »Slyšíš ?« — »Ano.« A zase vedle zní klip, klap. Pantáta sjel s postele a běží do přístěnku — nic — dvéře zavřeny a vedle ticho. A to se nestalo jednou, několikrát jsme slyšeli ji klapati pantoflíčky.«

Čeledín H. vyprávěl: »Sedíme (čeleď a pantáta) okolo stolu jjři večeři, jíme brambory, najednou někdo bere za kliku, a otevírá dvéře, do síně vedoucí — ale nikdo nevchází. Pantáta běží na síň — nikde nic — ticho všude — dvéře ze síně na dvůr uzavřeny. — Rovněž toto prý se několikráte stalo.« — — »Seděli jsme — pantáta něco povídal, a najednou ze síně ozve se prásknutí, jakoby někdo přes plechy, které tam byly, šlehl prutem. Pantáta šel se podívat, ale nikde nic, síň zavřená. I toto se stalo několikráte.«

S pověrečnou bázní mluvilo se již o statku. Domácí hleděli všelijak zameziti další strašení. Dávali na mše, chodili daleko na pouti, modlili se, rozdávali almužnu — ale nic to nepomáhalo. Tu jednou udělala hospodyně tři upečení chleba. (Jedno takové upečení bývá 15 velikých bochníků.) Tento chléb byl rozdán chudým. Tu jakoby uťal. Již se nikde nezjevila, a žádná znamení nebylo slyšeti. Lid si říkal: »To nebyla dosti uctěna její památka dobročinnosti, a proto strašila — dej jí Pánbu lehké odpočinutí — to byla hodná paní — taková se druhá nenajde.«