Na schodě.

Na druhý deň došel Křupala na Antoša. A tož na svého. Préj na to srně ti Hanče nedali, abys ju ottúkál. Tak na zabitu ránu s ňú dělať. Dyť člověk je přeca člověk. To projde každého.

Antoš mluvil, jak by kolo prsla otáčáí.503)

Já vím, tatíčku, že sem chybíí, přiznává! sa, hrubě sem chybil. Ale dyby ona ňa nesušila504) dycky, jak sa ně to podaří.505) Dyť mňa to také mrzí. Chodím potem jak ošálený.506) Ale prosím já vás, sú tu hosťé, číověk jím chce hověť . . . Sedím s němá, nepiju — a préj, co si fo za hospodský? Chybjá jím hráč. Chtějaci si jich udržať, sednu ge kartom. A už to je. Ráno sa obudím — šak vím sám také, že sem vyved baraninu. Ja, zdaž ona ně dá pokoj. Rozdrapja oči už ju čuju. A po mně taják by bravenci lozili, raci bych sa desi do země zaryl. Dobře pravíja, že darební huba je horší než tatar. Mně idú ty slova až do noh, jak ležím na téj íožnici. Okřiknu ju, ona sa na mňa oképí: Préj sis ňa mjéí nebrať, — já jí zas něco řeknu, až fia to potom koli-kráť mrzí. Přídě nedo, sednu si s ním a piju na zíosť. A ona na mňa před hosťama ... a pořáď žgáře . . .51Í) Dyby člověk nemjél zuti taják holub, a dyž ešče má v hlavě . . . tož mluví, co slina na jazyk přinese. A tož lak aj včera. Šak buďa střízbý, neřeknu jí zlého slova.

No, podlévá teho tož, ty si v chybě, pravil Křupala. Zlého zlým nezaláce. Načiž je toto, nechať sa osívať v lidských hubách. Šak bych ani za sto rýnských takového šklába50S) ze sebe neudělal. Dyť mňa za to také srče bolí, su tatik. Šak ti to bude svítit. S takovú brzo dojdeš čelem místa.

Pro chasníka přišla potom Maruša. Trčálčena Hanču pomíúvala. Préj odběhne chasníka a tož potem: Cist, pane . . .509)

Hanča byla ale dva týdně u starých, ale potom ju Antoš zas udobřil, divno a ináč sa onačil, že už bude inačí, tož šla zas k něm.

Křúpalka byla ráda před taťkem, ale Maruši pravila: Oh, cérko, já sa tom nic už netěším. Čím hrnek jednúc navře . . . Ten sa na taťka vrhl, Antoš, má celu jeho náturu. Šak aj naň hodně razí a je aj tak svých myslí. Žily dobréj v něm néni.

Narodilo sa Peterkom druhé diťa, zasej chlapček. Ale cosi to bylo, taják by to mělo dušičku vypoščanú.

Enom to hledí do jednoho místa, ani to nezaplače, ani to nečuje-a hlavu jak mu dá, tak mu ostane nadobře bez vlády. Takový ťuť-muť.510) A samá ohnipara, naříkala Křúpalka.