rázu pásla jako holka krávy. To mohlo být tedy v 1. 1836—40. Proto jsem také její vypravování do popisu pojal. Jest nábožná, ale nikoliv pověrčivá a nedá si za žádnou cenu vymluviti, že to byl snad přelud nebo vidění. »Já to hned vodpřisáhnu, dyť sem ho viděla nejednou; to si na svědomí nevemu, abych jim mluvila ňákou lež, pánbů chraň.« Třetí výslech jsem předsevzal u zdejšího školníka na odpočinku p. Frant. Hoffmana, v Kladně nar. r. 1820. Výpověď souhlasila s předešlými. Čtvrtý pak u p. Jana Pátka, majitele realit a nejstaršího známého zdejšího rodáka (nar. r. 1818), který jest všeobecně vážen a za pravdomluvného se pokládá. Vyprávěl to, co předešlí, až na příhodu s Jelínkem. Mináříková praví, že šel prát kůže, a on, že šel na klestí. Mohl to lépe věděti, protože se tam právě ten čas, když se to stalo. učil. Proto jsem to také dle jeho podání změnil. Pověsť o zdejším vodníku jest zde všeobecně známa a někteří staroši si za žádnou cenu nedají vymluviti, že hastrman na Tuchoraze nebyl. K vypravování jsem nic nepřidal.

V jezírku na Tuchoraze se zdržoval hastrman; obyčejně časně ráno a někdy též v poledne sedával na břehu jezírka neb u plotu bažantnice, to byla jeho oblíbená místa. Bažantnice tato se rozkládala od »na Boku« v právo, kde jsou nynější hřbitovy a stráň za nimi; byl to krásný háj, ohrazený živým plotem z hlohu a jiného trní. Rostly tu v hojnosti drinky, červené ovoce na způsob šípku, jenže jednou tak velké a měly zakroucené pecky, když se daly uležet, zčernaly a byly velmi dobré a sladké jako med. Dnes to ovoce zde není známé.

Do města nechodil *) a nejdále se odvážil pod Křenovku k té lávce. Byl malé postavy, asi jako 41eté dítě, bezvousý, s kulatým obličejem; tak vypadal z dálky. Z blízka ale obličej měnil a šla z něho hrůza. Nosil jen jedny šaty: černé kalhotky, světlozelenou kazajku a na hlavě »kapličku« též světlozelenou, s červeným prýmkem a štráfky od třapečku téže barvy dolů. Na kolemjdoucí volal huhňavým hlasem: >Pojď, pojď!?« Nikomu neublížil, ale nebylo mu co věřit, byla to potvora. Byl bojácný, ale před lidmi neutíkal, zůstal seděti. Taky si k němu každý netroufal, neboť to již byl v jeho moci. Když ho chtěl někdo uhodit, to se nedal a >ucuk« a pak se mu vychechtal. Jenom na voko z lýka se dal chytit, proti tomu neměl žádnou moc. Nebožtík fořt p. Remplík, (tehdáž asi ŠOletý) říkal, když ty bažanty pasával v bažantnici, že byl s ním jako kamarád, ale přece vždycky varoval dítky, aby na Tuchoraz nechodily, že by je mohl utopit. Jedenkrát šla Karolina Kunová ze Slánské ulice v poledne na kopřivy; přišla taky ke zdi jezírka — zídka tato byla narovnána z kamení ke straně jižní — neb jich tu hojně rostlo Tu chtěla se ohlédnout a vidí, jak hastrman leze na břízu a tak ji vystrašil, že přiběhla domů celá bezduchá. Jednou šlo zase asi pět chlapců hledat ptáčky; přišli k jezírku a tu viděli na zídce seděti velikého šedivého kocoura, měl dlouhé fousy a veliké oči. Frantík Rosenkrancovic šel k němu, aby ho chytil, to byl takový kočičkář; v tom ale ovčák Porazil,