a původního pojmu o Němcích v zemi a také důležitou součásť našeho pozdějšího nazírání na Němce v zemích českých vůbec, na jejich dějiny i vzájemně na náš poměr k nim. Složku ovšem především dušeslov-n o u, a'e vždy později dosti směrodatnou, ba namnoze též o našem úsudku rozhodující. Chci něco pověděti o prvém setkání se s Němci v rodišti svém na Táborsku.

Bylo mi tehdy málo let, posílali mě, hodného neposedu, jen pro svatý pokoj nemocné matky do školy, »učit se tam sedět«, když mě »teta« Barča, stará služka a trpělivá pěstounka naše, cestou z chalupy u lesa, kdež jsme tehdy za řekou bydleli, zavedla ve vsi do malého krámku, přes nevysoký stupínek, přímo ze silnice vedoucí, k »tabáční-kovům«. Za nevysokým »pudlem« (pultem), na kterém stály pouze vážky s mosaznými a druhé menší s rohovými miskami na tabák a několik otlučených porcelánových nádob se šňupavým tabákem, vyhlídla hlava stařeny, obličeje vrásčitého a poněkud přísného, drsného výrazu, vysedlých lícních kostí a účesu ještě znatelně neupraveného. Tázavý pohled mžou-ravých očí jejích za velikými okuláry s kovanou obrubou, dosti dlouho na mě upřený, patrně neuspokojil ji žádoucím výsledkem, neznala návštěvníka, jenž pro tabák nepřišel, nýbrž chtěl se tu u nich před školou ohřát. Opřela se o hubené, dlouhé, kostnaté ruce a ukazujíc při tom jen dásně kolozubé, optala se naší »tety« Barči: »A komu je ten klapec?», a když má průvodkyně jí vysvětlila k této otázce vše potřebné, vykázala mi »panímáma« P. místo na židli, stářím již do hladká otřené, kde mám na odemčení školy počkat. »Ale musíš sédet tam, mále.« — S nevalnou asi radostí sedl js.em na toto vyzvání a provzdychal tam v koutě neveselého krámku dobu do vyzvánění, kdy odemykali nám školu. Tato babka íabáčniee byla první německá duše, kterou jsem poznal v rodném kraji úplně českém.

Tabáčníkovi byli Němci, z daleka odněkud k nám do vesnice na Táborsko přistěhovalí. Starý P. býval vojákem, podle všeho asi poddůstojníkem s mnohaletou kapitulací a podle tehdejšího způsobu udělování »graciálů« starým vysloužilcům místo pense »dostal tabák« v jihočeské dědině na erární silnici, kde silná tehdy vozba nákladův a pošt i soukromých kočárů přiváděla hojný odbyt tabáku, tak že tabáčníkovi bylí z výtěžku svého krámku asi slušně živi. Nepodoben své »panímámě« by! starý P. milý, přívětivý dědeček, chmurného vzezření, přes to však čilý, klidného způsobu jednání'a vážen jako člen vesnické intelligence místní. Synové P. přišli později na vojnu a starší dcera Hana, která před námi chodila do školy, později ovdovělé matce vypomáhala v tabáčnické živnosti a vedla pak i skrovnou domácnost. P. byli dobří, tiší a rozšafní poé, jichž děti po letech u nás na dobro zdomácněly, stará panímáma ovšem nikdy už se v češtině nepolepšila, ale dcera Hana, která nejdéle v dědině zůstala (asi do r 1876), ovládala již českou řeč úplně; jen "Mutter naše« jí zůstalo tr/ale, a matku oslovovala »voni«. Říkalo se, že stará »pajmáma tabáčníkova« byla helvitka, ale děti, tuším, byly již