katol. vyznání a po 35 letech dovídám se, že jeden ze synů P. nedávno vrátil se k nám do vsi a je tam sklenářem.

Druhá rodina německá usídlena byla v blízkém dvoře S. Knížecí zahradník L. byl dole ve vsi naší rovněž méně znám, nežli žena jeho, která svou prakomickou češtinou působila často celé vesnici a zejména čilé mládeži nemalou zábavu. Ještě dnes vzpomínám, jak opakovaly sousedky po S. »zahradnici« a na posměch i spolužákyně naše před školou její rozmarný výklad o prvé jízdě železnicí, kterou tehdy u nás právě dostavěli. Paní L. všude ráda si posedávala, zaklepala si s vesnickými známými a šťastně zmeškala první vlak, ač stanice byla pouze 5 minut za vsí. »Já péšela chónem, mašina uš tam stála, já celá šíčná — mašina pryč!« (Já běžela honem, vlak už stál ve stanici, já všecka uřícena doběhla stanice a zatím — vlak mi právě ujel!) Podobných veselých úsloví opakovalo se památkou po Němkyni zahradníkové hojně. Děti L. chodily do školy s námi; někdy ještě slýchám vzpomínati doma některé dcery zahradníkovy.

A třetí typ německého usedlíka v jihočeské dědině naší byla panímáma sedlářova. Dovedný mistr uzdař B., jeden z povedených ferinů v obci, který byl hledaným řemeslníkem a při tom veselou společností svou po práci jakživ nikoho nezarmoutil, býval prve dlouhá léta v Němcích, nejdéle asi ve Vídni, na práci a nemýlím-li se, odněkud z Rakous, přivedl si také družku života k nám. U B. čekávali jsme v zimě na poštu, která tudy jezdila kolem, jindy pak na práci, když nějaká menší správka řemenářská dala se vyříditi skotačivými poslíčky cestou naší do a ze školy. Později kamarádili jsme již také se syny B. a poněvadž byli hoši pevní a dost »od rány«, netroufali si ani známí nezvedové ve škole před nimi posmívati se po matce B., ač tenkráte páni kluci dosti zkomolených a všelijak zkroucených proslovů jejích slýchali v domácnostech opakovati se známým, jinak arci nevinným úsměškem. Tolik vím, že zvláštnostem svého rakouského nářečí, vroubovaným a oštěpovaným na Táborskou češtinu, ani »panímáma sedlářka« jakživa se neodnaučila; mluvila aspoň stejně cize pořád, jen že během tolika let uvyklo celé okolí naše její míchanině jazykové, a řádná jinak žena tato zajisté také necítila už nejmenší z toho cizoty mezi jihočeským lidem.

Kdežto však mladší ze synů sedlářových po otci doma se usadil a děti i domácnost ovšem zde má úplně české, zaslěhovala se jedna dcera na Rus a starší syn po vojně zůstal ve Vídni a jakkoliv má ženu z naší vsi, dceru tkalcovu, nicméně vnoučata Němkyně panímámy B., z Vídně k nám přijíždějí na prázdniny opět už poněmčena a chodí do německých škol a vesnická mládež naše přezdívá těmto dětem místních rodáků proto »Vídenčat«.