str. 169
Není na světě bylina, aby pro něco nebyla. Hledej, má milá, kvítečko, ať zhojíš moje srdečko.
*
Když jsem já šel od mé milý,
byl měsíček vysoko.
Podívej se, ze všech nejmilejší,
jak jsem od tě daleko.
Když byl od ní na dva hony.
ještě na něj volala:
Odpusť mně, můj nejmilejší,
v čem jsem tě kdy hněvala.
Hnevala's mě, víc nebudeš,
však ty na mne zpomeneš,
až já vodsaď pryč povandruju,
ty tu sama vostaneš.
Mohu vostat, neb nevostat,
taky s tebou mohu jít,
mí rodiče na krchově leží.
nemá mně kdo zabránit.
Bratr, sestra jsou na živě,
ty mně bránit nebudou,
oni vždycky povídají,
že s nima bejt nemohu.
Vykoukala z vokenečka,
jako z růže krásný květ,
bílým šátkem oči vytírala,
že již má zkažený svět.
O hodiny ukrácený,
proč jste delší nebyly,
že jste mně s mým potěšením
tak brzy rozloučily.
Můj kůň vraný, vosedlaný,
na něm pěkná čapraka,
Pánu Bohu vás poroučím,
Radvanovský děvčata.
Má pajmámo znejmilejší,
já vás prosím velice,
nedejte mně ubližovat
mej milej Terezince.
Neboť ona truchlivá jest,
bude sobě naříkat,
a mně smutnému, jí vždy věrnému,
bude vinu přičítat.
Za tou naší stodoličkou na ječmínku uvázala žena muže na řemínku.
Ach, má ženo,
pust mne z něho, nebudu ti říkávali: Psí plemeno.
Počkej, ty kluku, šelmo sedláče! Však ti to všecko brzy vyskáče, ty koláče, buchty s dolkama, nebudeš mít chleba do jara. Proč pak bysme my chleba němí dyť budou letos plný stodoly; chasa bude mlátit a já žít, budeme se všickni dobře mít. Kolik jsi, selko, pytlů dostala? Devadesát strychů pšenice, koupila sem dceři střevíce. A sobě taky škrobu na čepec, a to z naše božské ourody, abych měla v čem jít na hody. *
Měla sem milého hulána, měla sem ho ráda, měla jsem prstýnek stříbrnej. já sem mu ho dala.
Nechce mne panenka žádná, že je má kapcička prázdná; půjdu od panenky k vdově, naplním kapcičky obě.
*
Poď, pod', poď, a mne vyprovoď. Vyprovoď mne do zahrádky, dám ti kytku marijánky. Ach, ach, ach, spálila sem hrách. Polívka mně vykypěla, co sem, smutná, vytrpěla.
Ten Sebranský kostelíček,
okolo něj černý les,
ještě se podívám,
taky-li uhlídám,
kde můj milej jede dnes.
Ach! jede převelmi smutně
na svém vraném koníčku,
on se smutně dívá
a sobě připíná
na levý bok šavličku.
Jak sobě šavličku připal.
obrátil se na svůj dům,
a si smutně vzdychal
a sobě naříkal.
až pod ním zařehtal kůň.
|
|
|
