Eššte gedenkrat te pozdravugu, gak geššte gedenkrat budeš psát tak mne sama pišš, co delagy Sestry, gestli sau wššeckny zdrawy ga warn, winssugu štasny a Weseli nastawagicy nowý Rok abiste tak zdravy ten nowy gak starý přetrvaly, to wššecko wam winššugu to co sy samy winš-šowat můžete a ga nawas nezapomenu ani neopustím, deg mi Buch zdrawy a šiasny nawraceny abich was wššecky wezdrawy uhlidaty mohl, stim was wššecky geššte gedenkrat nastokrat pozdrawuju a libam y ostatny Přátele, ten který to Psaný Cist bude tak ho zato prosim, aby mne odpustil, neb ga Česky Psát dobře neumim a taky tobilo w čerstwosty.

Byl jeden sedlák a měl jen jedinkyho synáčka, a dycky si naříkal,, jak je ten selský stav těžký, že se člověk moc napracuje, a kolikrát z toho nic nemá. Tak aby měl ten hoch lechčejší živobytí, aby sé nemusel tak dřít, nevěděl, na jaký řemeslo by ho dal učit. Tak si umoudřil, že ho dá učit ptačímu zpěvu, a poslal ho daleko do cizí země. Dyž tam, už byl dlouhej čas, vzpomněli si, že by ho rádi zas viděli, 'esli laky už něco umí. Tak psali, aby je přišel navštívit. No, přijel a už byl zrostlej, pěknej hoch, měli nad ním velkou radost. Matka hned ustrojila oběd a a "dyž sedli k obědu a začali jíst, přilít na okno slavíček a tak pěkně, sladce zpíval, že až srdce plesalo. Otec povídá: »Ale, můj synáčku, 'esli pak tomu rozumíš, co ten slavíček zpívá?« A hoch povídá: »Tatínku^ lo vám nepovím.« »A proč?« »Vy byste se na mě hněval —« »1 nebudu se nic hněvat, jen mi to pověz!« »No tak ten slavíček tohle zpívá,, že já budu někdy tak velikým pánem, že mně můj pantáta ponese mědě-nici s vodou, abych se umyl a panímáma ručník, abych se utřel. Otec se moc rozhněval, a hned uvázal votýpku dříví, dal mu provaz na krk a tak ho hodil do moře, ale hoch se zachytil šífu a držel se pořád, až se dostal na drahou stranu. Tam si vzpomněl, že se bude učit pekařem. Šel do města a tam se shání, 'esli by pekař potřeboval nějakého tovaryše, a dostal práci hned. Tak jim to hezky šlo, že ani nemohli stačit, jak lidi pro všecko šli. Pekař měl z toho náramnou radost, že dostal tak do-brýhoašikovnýho hocha. Dyž už měli peníze zachovalý hodně, říkával pekař: »Milá ženo, to nám sám Pánbů tohohle hocha poslal, je jako náš!« Teď se taky jednou vyšel pekař do města podívat a vidí celý město černým suknem potažený. Bylo mu to tolik divný, co je to za smutek: král ne-Smřel, královna taky ne, ani princezna, žádnej. De do hospody a ptá se-a příčinu toho smutku. Voni mu povídají, že královi lítají na vokno krkavci a křičí. Von vydal takovej »mandát«, kdo by tomu porozuměl, co chtějí, že mu dá jedinou dceru a půl království. Tak se na to»