moc vynasnažili všelijaký moc učeny lidi, ale každej přišel vo krk, a tak proto byl ten smutek. Pekař přišel domů a povídá to, a len tovaryš povídá: »To není nic těžkýho, to mužou tomu lehko porozumět« A pekař povídá, dyž by tomu porozuměl, aby s ním šel do zámku, a von povídá, že půjde hned. Dyž tam přišli, všem se ten tovaryš náramně moc líbil, a jen se báli, aby nepřišel taky vo krk. No přišla tabule, jedlo se, a teď přilítli ty tři krkavci na vokno a tolik štěkali, že fo bylo k nevydržení. Král povídá: »Tedy, synku, nám vylož, co tyto krkavci žádají ?« Von povídá: »Milostivý králi, to je otec, matka a syn. Matka přivedla syna na svět a bylo moc draho, byl hlad a nemohla ho uživit, tak ho nechala a vodletěla pryč, aby zahynul; ale otec se přece vo něj zastal a jak moli", tak ho živil. A 'dyž Pánbu dal zas ourodu, tak matka zas přilítla a hlásila se k němu. že je její syn, a otec jí ho nechlěl dát. Tak tedy milostivý králi, komu syn ten patří?< Král povídá: »Dyž von ho živil, tak je jeho syn —« A jak to řek', matka letěla pryč a ty dva taky pryč na jinou stranu. Král měl radost, že to ten tovaryš tak pěkně věděl a hned ustrojili veselost a jaká pak byla pěkná! Dyž už lam byl tolik let a všichni ho měli rádi, tak se ho jeho paní ptala, má-li taky rodiče a von jí odpověděl, že má, ale že 'sou moc daleko. Vona povídá, že ajci 'sou, že tam přece pojedou se k nim podívat. Von jí povídá, že to tak nemůže být, že musí psát domů na čtyři neděle napřed, že tam při jede král s královnou. Jak dostali doma psaní, hned poslali pro malíře, zedníky a truhláře a všecko se honem rychtovalo. Dyž už bylo všecko hotovo, nemohli se ani dočkati, pořád chodili ven koukat, 'esli už jede. Teď si povídali: »To si z nás někdo udal dobrej den!« Do se otec podívat ven, přiběhne zpátky a povídá: »Zeno, to sem jede pěknej kočár, ani 'sem jakovej jakživ neviděl! Ted zrovna zatáčí do našeho dvora!« Hned popad" stoličku, vona taky, 'dou ke kočáru, podávají ruce a pomáhají jim slízt s kočáru. Dyž je přivedli do seknice, hned snášeli, co kde měli, aby je pěkně uctili. Dyž byli v největším hovoru, král se jich ptá, 'esli měli taky jaký děti a voni mu řekli, že měli jednoho synáčka, ale že nevědí, kam se poděl. Král si utřel voči, aby to neviděli. V noci nemohli ty rodiče ani spát radostí a čekali jen, jak se udělá den a král bude vstávat. Zas ho honem šli strojit a 'dyž se přistrojil, běžel sedlák honem pro medenici s vodou, aby se umyl; selka zas nese za ním ručník, a celá se radostí už třese. Dvž král se umyl a utřel, lak si povídá: »Můj Bože, jak ten slavíček zpíval, že já budu velkým pánem, že mě pantáta přinese medenici a panímáma ručník!« Jak to řek', oni se lekli, klekli na kolena, plakali a prosili, aby jim to odpustil. Von je políbil a povídá, že to už Pánbů tak chtěl a řídil . . . Teď statek prodali a jeli tam teprva všichni. Dobře se jim tam pořád vedlo, ale jak se jim teď vede, nevím; vod tý doby sem tam 'eště nebyla.

(Vypravovala Barb. Nováková.)