Dokud starej Prchal v Kozli vápeničili,3) chodili dycky na podzim po vápnech.4) Jednou pozdě večír šli ze zahrádky domu. Dyš přišli do kobiliho důlu, tam — mezi Zahrádkou a Kožlou, slyšeli, jak se hejkadla svolávají v černejch lesích Prchal na nic nemyslili a taky křikli: »hej, hej !« Tu přiletěly hejkadla, vypadaly jako velký pták, sedly jim na ramena a křídlama je tloukly. Sotva domů došli. Teprva dyš stoupili na práh, hejkadla odletěly.5) (Kožlá.)

V Dobré Vůdě slavili posvícení. Starý Kalhotka hostil dávného svého přítele. Večer sli se spolu podívat k zelí, aby jim ho nikdo nepokradl. Měsíc svítil jako rybí oko. Bylo již 11 hodin. V tom zaslechli v dálce někoho hej kat. Přítel Kalhotkův, který posvícensky byl naladěn, povídá: »Musíme ho vysvobodit, aby nezabloudili, a chtěl se neznámému chodci ozvati. Kalhotka však jej z toho zrazoval. Ten však nedbaje varovného hlasu přítelova, ozval se co hrdlo stačilo: »hej, hej!« Sotva ústa zavřel, již slyšeli za zády dupání. Kalhotka hned věděl, kolik uhodilo; vzal tudíž nohy na ramena a přítel za ním. Oba na divém útěku ztratili klobouky. Hejkadla pronásledovala je až na zápraží, kdež dala jim poučení: >Hej, hej, hej, podruhy se neozejvej !« (Dobrá Vůda.)

Starý Beneš z Ledče šel kdysi do Humpolce na trh. Koupil tam krávu a vedl ji přes Rejčkov. Nedaleko Rejčkova slyší hlas: »hej, hej!« Mysle, žef to někdo známý naň volá, ozval se podobně slovem: »hej!« V okamžiku vyskytl se u něho malinký chlapeček, mající velikou hlavu, pokrytou širokým kloboukem, jenž skočil krávě na hřbet, stále křiče: »hej, hej, hej!« Kráva dala se do bzikání, Benešovi z ruky se vytrhla a úprkem běžela k Rejčkovu, kdež ji chytili. Beneš přišed tam, zůstal v Rejčkově přes noc. (Ledeč.)

Podobné zkušenosti nabyl Bačkovský z Ledče. Tentýž chystal se do Vojslavic na pout, a protož, aby dobytek brzy napásl, vehnal jej záhy z rána, a to již ve 2 hodiny s půlnoci,n a sousedovu louku »ve stráčkách« u ledečské cihelny. Když tak pásl, uslyšel od Melechovů znenadání: »huhu hej!« Bačkovský, jenž nikoho na světě nezarmoutil, vesele od plic zvolal: »hej, hej!« Již od Bojiště slyší opětné »huhu hej!«, k čemuž on odpovídá zase »hej, hej!« Sotva to však vyřknul, objevil se u něho malinký chlapeček s jedinou nohou a velikým kloboukem, jenž okolo dobytka poskakuje stále volal: »hej, hej, hej!« Bačkovský vida, že dobytek počíná větřiti, ano již se plašiti, skočil bez meškání volovi na hřbet, jenž s neobvyklým břemenem dal se k domovu v divý útěk. Bačkovský příhodu tuto odležel. (Ledeč.)

Když Vencka Stehlíků sloužil v Martinicíeh (u Dol. Královic) u žida, jel jednou na Paseky pro dříví. Před polednem přijel »na paseka«. Zastaviv, zaslechnul nedaleko hejkání; i ohlédnul se a spatřil mužíčka, an od stěny