lesní k němu kráčí. Byl prý zeleně oblečen; Stehlík v předtuše, že jsou to hejkadla, ze strachu vylezl na blízky strom a odtud se díval, co se bude díti. Neznámý mužík přišel až k potahu, vůz rozebral, voli zmizeli — a co dále by se bylo dělo, Stehlík neví, neboť v tom uhodila hodina, a mužík zmizel. Vůz i s potahem stál opět klidně pode stromem. (Mar-tinice) u Dol. Královic.

Starý Kříž z téže obce šel kdysi oJ bratra ze zabijačky nesa si domů »vejslužku« — polívku s jaternicemi. Nedaleko Martinic zaslechl volání hejkadel. Ozval se jim a v okamžiku měl je na krku. Ohromná tíže táhla jej do zadu, oděv stával se mu těsným, a protož rozepjal si kabát, ano i košili u krku. S těží jen dovlékl se ke své chalupě, kdež zavolal na ženu, aby mu přinesla hrnec vařící vody; přidrželť si mezitím rukou hejkadla, na .krku mu sedící a chtěl je opařiti. Nežli však se to slulo, hejkadla Křížem »praštila« o zem a zmizela. (Martinice u Dol. Královic.)

Lépe vedlo se Tomášovi Veletovi z Dolních Kápotic. Týž nesl kdysi pod večer od Zahradeckého bednáře na hlavě škopek. Když přišel k ovčínu nad Zahrádkou, zaslechl hejkadla hejkat: »hu, hu, nu«. Veleta domnívaje se, že někdo naň volá, ozval se též: »hu, hu, hu.« Sotva to však dořekl, skočilo mu něco na škopík a dupalo to na něm jako kozy. Veletu pojal , strach, dal se na útěk, a když přiběhl domů, padl ve světnici bez sebe jako špalek. Tak jej hejkadla potrestala! (Dolní Kápotice.)

Nejinak dařilo se J. Pechovi, muzikantovi z Budce — >dej mu Pámbu věčnou slávu, abychom s ním v zemi nehejbali!« Týž hrál jednou na Lipnici. Vraceje se po muzice domů, přišel s večerem do budečského dolíku. U červeného křížku tamže zaslechl z nenadání zahouknutí: »hej, hej, hej!« Pecha mysle, žeE to jeho opožděný soudruh, zvolal též hlasitě: >hej, hej!* Sotva že však umlkl, již vyskytl se u něho tvor, černou, dlouhou srstí porostlý, jenž obskakuje ho stále volal: »hej, hej, hej!« Pecha nejsa bojácný, přetáhl to notně holí. Avšak se zlou se potázal, neboť v tom již měl to na zádech. Chtěl to se sebe setřásti; nechť však tělem třásl, ať se o stromy otíral, ať se na zemi vrhl a se válel, neznámý tvor držel se ho jako klíště a zbýti se ho nižádným způsobem nemohl. Nad to pociťoval stále značnější a značnější tíhu na zádech. Konečně zmocnil se ho přece strach a on dal se k Budči na útěk. Po několika skocích musil však od útěku ustati; vždyť pod tíží stěží na nohou se držel. Všecek utrmácen dovlíkl se domů. Vstoupiv však na práh, pocítil, že tajemná bytost svezla se mu se zad a že i veškera tíže s něho spadla. — On nemeškaje skokem °ctnul se ve světnici, kdež bezduch padl. Domácí lidé slyšeli prý ještě na dvoře hejkání: »hej, hej!«, ale vyšedše ven, nespatřili již ničeho. (Budeč » Hněvkovic.)