str. 229
Tož takové přípravy a ženiši neidú. Už aj na báíy ehodíja s těma cérkama, taják na jarmak.
Kolik už je Anuši?
Ja, už dochodí do rozumu. Ale šak zbytkem ho nemá. Už by ně brzo tykaly ty cérěiska. Préj : de ste byla?556) Stěžuju sa s tým Karuši. Oh, préj, to sa včil tak mluví.
Ja, včil ti mladí si staré dávajú za záda. Majů moc rozumu, ale darebního. A dycky je lepší vypočuť staršího : všeci lidé všecko vij a, pravil Křupala. Včil mladí majú věc řeči než staří.
A téj nájmenší pravíja Růžena taják krávě, vykládala stařenka dál. Také sa to robí557) a je to jak šindel. Tú do by kúpít, brzo by ju vrátil-
Dyby byl nebožčík strýc na světě — Pámbu mu tam odpusť — ten nemoh teho párádění vystát Šak až přídú z domu mezi cizí lidi, šak ty si otřčú rohy.
Ó, šak nevím, jak brzo to bude. Veť ony si o sobě moc myslíja. Přišel k ním ten Krňů Pavel toťkaj dysi. Ale šak mu dali na zjavu, že tam néni vzácný. Anuša z izby šmýk ven a byla v kuchyni až odešel. Tož ten si naverboval potem pár těch chlapíků, přišlo jich tam ale deset minutéj soboty. A tož, jak měli dlážku udrhlú, Pavel napřeď v rozžu-chlaných558) papučiskoch, tak mu z nich chvístalo559) — šak to istě vzal naschvai do takovéj blažgačky560) papuče — a tož tak zhlúpa préj: abych vám tú koprdéku nepostúpál, — obkračujaci ju takové šlápoty nechával na dlážce jak medvěď. A tož -všeci pluvýcali a vytřepávali z fajek na zem. Anuša zas utekla a přebyla v kuchyni a dyž odešli, tož příďaci do izby: Pchý, to je »zápach !<
Choch, »zápach U smíla sa Křúpalka.5"1)
A hněď pro dívku, a musela dlážku udrhnúť, a okna pozotvírali.
Tož tá je háklivá, jak ten Francek Tomšáků, nebráí ani po rodičoch
556) V městě užívá se vykaoího plurálu ještě ve přímém oslovení („de ste byli?"), ale nikoli, mluví-li se o třetí osobě („de byta maměnka?"). 5Í7) Robit sa, když dospívající děvče vodí si tak jako dospělá. Ruské po6ÍTb má opačný význam: stávati se ostýchavým, zženštilým. 55S) rozbříždělých, mokrem rozbřed-lých. 559) Chvístat — onomatop. stříkati s určitým zvukem. 560) Blazgačka — řídké bláto, zvi. se sněhem.
56') Valaši se vysmívají nejen z nářečí jiných, s nimiž se stýkají, ale i ze slov spisovné češtiny, v nářečí neobvyklých, zvláště z novotvarů, jim ze knih církevních neznámých. Při čtení románů je často slyšeti posměšné poznámky. „Naději se", předčítá někdo. „Notož sa naděj, abys nezmrz," přeruší ho posluchač „Jelikož" . . . „No, kata néni koš, třeba ohrabečný." Velkou veselost působilo jednou při čtení románu, jak „hraběnka se upejpala."
Kdysi jel jsem v Cechách drahou se dvěma lidmi, kteří byli sice ošaceni uz kosmopoliticky, ale prozrazovali se valašským typem. Také z hovora, zvláště P° přízvuku bylo lze poznat Valachy, ale míchali do řeči české výrazy a zase nářečni slova češtině připodobovali až směšně. „Dej ten raneček nahoru na Prkýnko." „Nemáš zápalku?" „Půč mi drýtek." (Místo šparák řekl drátek, ale Ppkroutil jej, vystihnuv, jak Češí rádi užívají i místo a.) „Mám zacpanou rourku. "!a jsem si svůj někam zadundal." Při tom vyslovovali veskrze přehnaně měkké 1. jJozvěděl jsem se pak, že jsou to opravdu Valaši a vracejí se domů z cest po dechách.
|
|
