státi by se mohla, nachází a vyhledává, z těch příčin on Vácslav pohunek, poněvadž týž Bartoň tomu, co tu naň praví, odporuje, právem outrpným, však střídmě vedle mladosti jeho tázán jsouce, to vše stvrditi jest povinen. Co se pak téhož Bartoňe dotyce, poněvadž při něm některé věci k čárám a kouzlům se vztahující, jako to koření, jež on mužíčkem jmenuje, hadí jazyk i jiné koření nalezeno jest, ten také právem oulrpným pro vyhledání při něm dalšího lotrovství jakožto nad ně oba nejstarší, tázán býti má; však co se Jana Špitálníka let nemajícího dotýče, k tomu se právem outrpným přikročiti nemůže, léčby něco těžšího na něj z vyznání téhož Vácslava a Bartoňe se vyhledalo podle práva. Actum v radě s výhradou vrchního práva v pátek v ochtáb svatého Jakuba apoštola Páně léta 1597. (Orig. v arch. místodrž. král. česk. R. 109/18.)

Při umírání otevírala se vyhlídka, aby duše věděla, kudy má odejít. Při umírání se domácí lidé modlili a svíce umírajícímu se dávala do rukou. Také obrazem svatým se obcházelo. Když někdo umřel, zatlačili mu oči. Frecrové v Rynholci říkala mamička: Zatlač mi očí, nenech mě po smrti koukat! Pak se umylo tělo a oblékli je za stará do rubáše — muže i ženu. Všaktě pro umrlé patří prý jen bílá věc. Síval se rubáš doma, vzadu se nesešil a nesměl míti uzlíčky, aby netlačil. Při oblékání se říkalo: Ukaž tvou pravou ruku, obléknu tě. Podej levou ruku atd. Tělo se položilo na prkno a při něm hořela svíce. Když se tělo uložilo do rakve, prkno se odundalo a bylo zas dobrý. Ale někdy se dalo na hůru a více se ho neužívalo.

Zatím co daly se přípravy k funusu, pekly se bochníčky a jako almužna chudým se rozdávaly. Byly větší i menší. Pro děti malé. Někdy k tomu sotva stačily tři pece. Věnce dřív se nedávaly, jen svobodným a to z květin, v zimě z barvínku. Za to všem smutečním hostům se dávaly svíčky. Když se vyšlo z domu, zpřevracely se židlice. Při svobodných bývaly družičky, jež měly bílé sukně, černé kazajky a věnečky (koruny) na hlavě. Po cestě se modlili lidé růženec.

Když se tělo do hrobu spustilo, někdo z přátel na hrobě prosil: »Jestli někomu ublížil(a), pro Boha prosím vás, ponejprv, po druhý, po třetí, odpusťte mu (jí) to!« Při rekviích, při offertoriu, všichni smuteční hosté, majíce rozžaté svíce a dávajíce ofěru, chodívali kolem oltáře. (Na Stochově dosud.) 0 posledním pohřbeném se říkalo: Poslední že musí hlídat vrabce.