rukama neměl, tehdy budeš moci tenat zvířecích témuž purgkrabí mému odeslati.

Slovutnému Václavovi Kapříkovi z Vokova, služebníku mému věrnému milému. (Archiv Č. Krumlovský I. 7 WjS 39 b).

Sel jsem na Krkonoše. Cesta vedla mne přes vesnici Huntířov, Skuhrov a ocitl jsem se na Šumburku (německém). Říkají německý, ale je to v Cechách. Ve Skuhrově sešel jsem se s ohnutým staříkem, hovorný děda, a na mou otázku, kam jde, odpověděl: »Na Šumburk do kostela.« »A rozumíte německy?« »Což voto, my tu hovoříme český i německý, a nevíme, co sme.< »A že ohradili ten kostel zdí?« »Ju, dyž museli.«, »A proč?« »To je tak. Před dávnejma roky, dyž lidí eště víc věďali než hneš, vostával v tom domě, co má Zengr hospodu, bohatej sedlák. Ten měl peněz, a moh' si přáť co chtěl, měl všecko. Jednou všichni vodešli do kostela a doma vostala sama děvečka. Chtěla vařiť voběd, a šla do sklepa pro máslo. Byla zvědavá a že dávno tam nesloužila, chtěla si všecko prohlídnout Přišla až na takový uzavřený vokýnko Vodevřela ho, a tam našla malou černou knížku. Dala se do čtení, a najednou, kde se vzal, tu stojí před ní svižný černě oděnej mužík. »Co chcete?« ptal se. Děvečka se hrozně lekla a zakoktala: »Máslo.« A než si pomyslela, měla vedle sebe velikou hromadu másla. Byla celá ustrašená, nevěděla co dělať, ale mužík nosil máslo neúnavně pořád, už ho byl plnej sklep, a děvečka se v něm už dusila. Křičela vo pomoc, ale másla přibejvalo furt Sedlák stál v kostele pod »kruítou«, ale najednou mu začalo bejť nevolno. Pořád přešlapoval, ale přeci to nevydržal. Nečekal, až bude po mši a šel domu. Neviďal děvečku a letal do sklepa. Jak se lek'. Děvečka skoro mrtyá, udušená h másle. Sedlák skočil, vytrhl jí knížku z ruky, něco řek, a mužík přestal máslo nosit Teď sedlák, nevěda co s máslem, zase něco čel', a zas se objevil mužík. »Co pán poroučí?« řek'. »Z toho másla ať je ňákej plot!« poručil sedlák, a hned se máslo počalo ze sklepa ztráceť. A 'dyž šli lidí z hrubý, už byl vokolo kostela tenhle kamennej plot. Lidí se divili, ale hned napadlo každýmu, že to jsou čáry. A děvečku hned sedlák vyhnal. Však by tam byla ani neostala, za ten strach.« »A co se stalo s tou knížkou později?«, ptal jsem se starocha. »Museli jí dáť tomu sedlákoj 'dyž umřel do truhly. Je to dávno, ale náš nebožtík dědeček to pamatoval. Škoda ty knížky,« litoval starooh. »Škoda,« odpověděl jsem, a stařec vešel do kostela na Šumburce.